Současný člověk může být pro diváka také atraktivní podívaná

Kolektivní výstava mladých umělců Jižní záležitost může v našich podmínkách vyznít jako první signál z míst, odkud k nám zatím nedolehl. Jako pilotní akce širšího projektu Z krabic ven se rovněž stala ukázkou odvahy nového občanského sdružení, které chce soustavně vyvíjet úsilí v kultuře. Realizace výstavy ve vybydleném činžovním domě byla svěřena dvojici mladých pořadatelů - výtvarníkům Milanu Salákovi a Vítu Soukupovi. První z nich si již vydobyl kurátorské ostruhy prostřednictvím pražského galerijního sdružení ARTLAB, jehož působení prozatím vyvrcholilo gigantickou přehlídkou soudobého umění 99CZ minulý rok na několika místech v Praze. A českobudějovického rodáka Víta Soukupa si k sobě Salák přizval proto, aby koncepci obohatil svým způsobem myšlení, kterému nechybějí zkušenosti s místním prostředím. Společně pak vybrali ze svého generačního okruhu 26 osobností, které se obracejí k situacím člověka v současných podmínkách. Lze vycítit, že se kurátoři tímto směrem vydali nejen kvůli tomu, že je i jejich tvorbě nejvlastnější, nýbrž že především sledovali možnosti komunikovat. Jisté potlačení sebestředné umělecké problematiky a sociální rozsah sítě, kterou díky velkému počtu vystavujících mohli rozhodit, totiž dával naději, že se do ní návštěvníci spíše zachytí. Z kurátorského členění ovšem cítíme ideologické balancování jako hravý a přiznaný postoj. Nadhled, promyšlené členění, tlak na stírání razance jednotlivého díla a nabízení vazeb mezi díly, kdy se dotýkají, glosují, doplňují, nebo sváří - tak by šel označit způsob práce obou kurátorů. Navíc oba dobře věděli, co z potenciálu děl vytěžit. V síti výstavy se proto setkávají postoje vůči duchovním konstantám, umění, sentimentu, atraktivitě, slávě, komerci, sportu, touze, ráji, síle, tělu, intimitě, pornografii, hře, smrti, produktům, retru, jižním Čechám, divákům či například spontaneitě. Kromě exkluzivních realizací lze při pečlivém úsilí nalézt díla jinak nezbadatelná. Technicky náročnější díla se setkávají s lacinými řešeními, zásadnější tvrzení s prostoduchostmi. Ovšem veskrze se jedná o reakce na svět a život, vcelku o jakousi záruku paradoxů, jež objevují neustále se měnící dosahy skutečnosti. V jihočeském umění bychom reakce na aktuální děje a prožitky marně hledali. Byly nám tedy alespoň dovezeny, přičemž autoři nezapomněli na několik místních začínajících jedinců, kteří sice zrovna studují mimo, avšak mohou být příslibem budoucí změny. Jižní záležitost je také přehlídka toho, kdo co dělá, co s kým a kdo s čím má společné a cizí. A do jisté míry ji lze považovat za nahlédnutí do naladění části mladé generace. V první řadě ovšem šlo o možnost budovat atraktivní podívanou skrze otevřenou hru, což autoři i vystavující využili důsledně a vrstevnatě, tudíž podle mne velmi dobře.