Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

V Himálaji se loučil se životem, osmitisícovek se však Švihálek nevzdá

SKIALPINISTA Z BRNA. Na vrchol po svých, dolů na lyžích. Takovým způsobem si užívá hory Jiří Švihálek. | foto: svihalekski.com

21 2015
Chystal se jako první člověk sjet na lyžích osmitisícovku Dhaulágirí. Místo toho musel Jiří Švihálek zápolit pod lavinou o život.

Bylo zhruba půl desáté večer, ve společenském stanu základního tábora pod Dhaulágirí se zrovna hrály karty a klábosilo se. Když se nečekaně přiřítila lavina...

„Byl to nejdrsnější zážitek, který mě potkal. V té chvíli jsme se už loučili se životem,“ popisuje Jiří Švihálek dramatické momenty z loňského října, kdy do Nepálu znenadání vtrhly přívaly sněhu přinesené cyklonem Hudhud.

Mezi mnoha zasaženými byla i slovenská expedice s 25letým brněnským skialpinistou. Zatímco jemu a sedmi dalším z velkého stanu se podařilo vyškrábat ven, pět jejich parťáků pod masou sněhu zahynulo.

„Byla to z velké části nešťastná náhoda,“ ohlíží se Švihálek za tragédií. Jeho láskou k horám ovšem neotřásla, letos se chystá s lyžemi na jinou osmitisícovku, Čo Oju. „Život je pro živé a musí se žít dál,“ vysvětluje.

Co přesně se tehdy pod Dhaulágirí stalo?
Byli jsme asi v polovině prací na hoře, měli jsme zafixovanou trasu do druhého výškového tábora. Už jsme byli velice dobře aklimatizování a blížil se vrcholový pokus. Hodně se však zhoršilo počasí, proto se celá výprava stáhla do základního tábora. Bohužel počasí nakonec mělo daleko dramatičtější průběh, než kdo očekával. Napadly dva metry sněhu za 24 hodin a z toho důvodu spadla lavina přímo na náš tábor.

V něm mělo být bezpečno?
Základní tábory většinou bývají v bezpečných místech na rovinatém terénu, takže se neočekává, že by se něco mohlo stát. Ale ty dva metry sněhu zapříčinily lavinu, která sjela z malého svahu jen asi 60 metrů výškových metrů nad táborem. Sníh se tam nahromadil a bohužel trefil přímo nás.

Co následovalo po pádu laviny?
Osm z nás trávilo večer ve společenském stanu, kde jsme měli stolek a kempingová křesla. Všechny ty předměty plus osm chlapů trochu vzpříčily stanovou plachtu, takže tam zůstal nějaký prostor. Ale ty, kteří už šli spát do menších stanů, to bohužel zasáhlo plnou silou. Stany se úplně zhroutily a lidi v nich zasypala dvoumetrová vrstva sněhu.

KOUZLO HOR. Co táhne Jiřího Švihálka mezi zasněžené štíty? „Prožívání silných zážitků v nádherných kulisách,“ líčí svou vášeň.

KOUZLO HOR. Co táhne Jiřího Švihálka mezi zasněžené štíty? „Prožívání silných zážitků v nádherných kulisách,“ líčí svou vášeň.

Jak jste se spolu s dalšími dokázali dostat na povrch?
Měli jsme několik minut, než nám dojde kyslík, abychom se vykopali sněhovou masou ven. Za deset až patnáct minut se nám to podařilo a pokusili jsme se hledat ostatní. Ale byla tma, pořád zuřila sněhová vánice a neměli jsme žádné vybavení, protože jsme ze stanu vylezli v podstatě jen v mikinách. Kvůli tomu jsme bohužel nikoho nenašli.

Zmínil jste, že jste se začal loučit se životem. Dokážete to přiblížit?
Já jsem zažil jenom první vlnu toho, co by se tak dalo nazývat. Člověk hlavně dostane pocit strachu, jaký ten konec bude. Jestli to bude utrpení, nebo to proběhne v klidu. To je asi první myšlenka, která vás napadne.

To znamená, že vaše situace musela být kritická...
Člověk nikdy neví, kolik sněhu nad ním je. Nebyli jsme si jistí, že se z toho dostaneme, nakonec se nám to naštěstí povedlo. Bohužel ve stanech zůstali dva slovenští horolezci, ti nejzkušenější z nás - vedoucí výpravy Jano Matlák a jeho zástupce Vlado Švancár. A potom tři členové nepálského personálu - kuchař Kumar Rai a jeho asistenti Gopal Rai a Dorji Sherpa.

Jak jste se s tím srovnávali?
Musím říct, že první dva dny převládla euforie z vlastního přežití. Hodně jsme si vážili toho, že nám osud dovolil dál žít a dostali jsme se zpět do civilizace. Ale po těch dvou dnech se začalo rozkládat v hlavě, co se vlastně stalo a proč se to stalo.

Jak jste se vůbec dostali pryč z hor? Z místa neštěstí chodily hodně dramatické zprávy.
Ono to opravdu dramatické bylo. Bylo tam hrozně moc sněhu, člověk se bořil chvílemi po pás, chvílemi po prsa. Přejít sto metrů bylo problém, proto bylo tolik potíží a mrtvých. Ani my jsme se odtud nebyli schopni dostat pomocí vlastních sil. Když jsme si uvědomili, že už ostatní nenajdeme a musíme se postarat sami o sebe, odešli jsme se schovat za velký balvan. Tam jsme si vykopali sněhový záhrab, ve kterém jsme přečkali do rána. Satelitním telefonem jsme zavolali o pomoc a další den přiletěl vrtulník.

Před cestou do Himálaje jste říkal, že vstupujete na rozcestí, které vám ukáže další směr. Co vám tedy expedice naznačila?
Že to nemůžu úplně opustit. V podstatě tam byly tři možnosti: buď se Dhaulágirí podaří a otevře mi to nové obzory, nebo to nepůjde absolutně vůbec a začnu se postupně zaobírat něčím jiným, nebo se to nepodaří, ale budu vnitřně cítit, že by to mohlo jít a že mě to tam táhne. A to je můj případ.

ŠICHTA NA STĚNĚ. Vysokohorský skialpinismus není pro každého, i proto se Švihálek vydá hledat parťáky pro svá dobrodružství do Francie.

ŠICHTA NA STĚNĚ. Vysokohorský skialpinismus není pro každého, i proto se Švihálek vydá hledat parťáky pro svá dobrodružství do Francie.

Jak vysoko jste se dostal?
Zhruba do 6 600 metrů, kde jsem strávil i noc. Ráno jsme pak z té výšky měli neskutečné výhledy, což byl nádherný zážitek. Přes noc navíc nikdo neměl žádné potíže s výškou, takže jsme začínali mít sebedůvěru, že vrchol klapne. Počasí nakonec rozhodlo jinak, ale po této stránce mě to nijak nemrzí. Že se nepovedl vrchol, je naprosto vedlejší věc.

Jak na vás Himálaj zapůsobila? Liší se hodně od jiných pohoří?
Ty rozměry jsou určitě jiné. A nová zkušenost pro mě byla i taková ta expediční dřina, kdy člověk projde stejnou trasu třeba pětkrát, což jsem dosud neznal. Občas tam byla i nuda, kdy člověk ležel v základním táboře a odpočíval, nebo čekal na lepší počasí, ale to k té výzvě patří.

Další osmitisícový pokus budete mít na Čo Oju. Čím vás zlákala?
Ještě před expedicí Dhaulágirí mě kontaktoval Honza Trávníček, jestli se nechci zúčastnit. A když jsem přijel domů, tak jsem se mu po pár týdnech ozval, že do toho půjdu. I když je šestá nejvyšší, tak je Čo Oju technicky asi nejjednodušší osmitisícovka, proto už má za sebou sjezdy včetně jednoho českého v podání Vladimíra Smrže.

Na podobných horách ovšem daleko víc času lezete než lyžujete...
V Alpách samozřejmě strávím na lyžích daleko větší část času. Na silvestra jsem dokonce měl permanentku a vozil jsem se nahoru lanovkou, i když dolů jsem samozřejmě sjížděl volným terénem. Takže si rád zalyžuju i takhle, ale duší jsem pořád i horolezec, proto lezení rád kombinuju se sjezdy.

Jak silnou roli při vašich dobrodružstvích hraje strach?
Strach je věc, kterou člověk má, ale měl by ji umět kontrolovat. V momentě, kdy vás před sjezdem ovládne strach, je to špatně, protože to znamená, že ten sjezd je na vaše schopnosti příliš nebezpečný. Na sjezd by člověk měl jít s chladnou hlavou a cítit jistotu, že to dá.

Jaká jsou největší rizika?
Ve středně strmých svazích je to lavina. V těch nejstrmějších se většinou neudrží tolik sněhu, aby vytvořil lavinu, ale riziko je samotný pád, protože v tom sklonu jej nezastavíte. Tam se musí jet na jistotu.

ŽIVOTNÍ LÁSKA. V budoucnu plánuje Jiří Švihálek  založit rodinu, zatím však patří jeho srdce horám.

ŽIVOTNÍ LÁSKA. V budoucnu plánuje Jiří Švihálek založit rodinu, zatím však patří jeho srdce horám.

Můžete popsat, jak vypadá vaše klasická akce?
Mám doma list přání, kde mám vypsané různé hory, které mě zaujmou. Pak sleduju vývoj počasí v celém alpském oblouku a podle toho si vyberu lokalitu. Některé výstupy a sjezdy se dají zrealizovat za den, někdy je potřeba nahoře přespat. Poměr času na výstup a sjezd je většinou čtyři ku jedné.

Je těžké pro podobné kousky najít parťáka?
Mám s tím problémy a je to i důvod, proč se budu letos stěhovat do Chamonix. V Česku je málo lidí, kteří se tomu věnují a jsou na dostatečné úrovni, zatímco tam se stahují lidé z celého světa a je to Mekka tohoto sportu. Chci také mít od koho se učit a rozvíjet se.

Co přesně se skialpinista učí?
Pořád může pilovat lyžařskou techniku, získávat další zkušenosti ohledně pohybu v terénu, být větší odborník na laviny, na samotný sníh. Člověk musí mít správný odhad, který může pořád rozvíjet.

V horách trávíte až 200 dní v roce. Nemáte celé Alpy projeté?
Alpy jsou obrovské, to se za jeden život nedá stihnout. Navíc mám model, že každý rok chci vyrazit aspoň na jednu expedici, protože chci sportovní výkony spojovat s poznáváním různých koutů světa.

Nemáte obavu, že vedle velehor vás začnou Alpy nudit?
Toho se určitě nebojím. Co se týče čisté radosti na horách, v tom jsou Alpy lepší než vysokohorské expedice. V Alpách si člověk zalyžuje pro radost v krásném prostředí, což nejde nahradit, a je to základní kámen mého života. Ostatní věci jsou různé ambice nebo výzvy. Taková expedice má svoje světlé i stinné stránky a není to jenom zábava.

Jste jediný Čech, který se živí extrémním skialpinismem. Co obnáší shánění peněz?
Je pravda, že laik vnímá profesionálního sportovce jako někoho, kdo jenom trénuje a pak podává výkony. Ale tak to funguje třeba ve fotbale, protože na agendu kolem mají lidi. U malých sportů si člověk všechno dělá sám, ta agenda je poměrně rozsáhlá a zabere dost času. Musíte najít sponzory a plnit, co jim slíbíte. To hlavně znamená být vidět, takže společně s bratrem pořádáme promítání, filmujeme, máme svou webovou stránku svihalekski.com.

Co vám vlastně pobyt v horách přináší?
Možnost rozhodování o sobě samém, možnost osobního růstu a zkušeností. A také prožívání silných zážitků v nádherných kulisách.

Autor:






Nejčtenější

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze