Svěřenci trenéra Vladimíra Šmída jsou v rakouském středisku od pondělka a osmadvacetiletý Dvořák, který se od konce září do poloviny prosince zotavoval z onemocnění mononukleózou, je opět ve svém živlu.
„Do čtvrtečního večera jsem tady zvládl dvacet skoků a deset tréninků na běžkách. Na to, že jsem nevylezl na můstek od září, mi skoky docela jdou. Na běžkách se ale zatím pohybuju jen v nízkých intenzitách,“ popisuje sdruženář Dukly Liberec, jehož sportovní vizitku zdobí čtyři umístění na pódiu v závodech Světového poháru.
Jaké to je, být po tak dlouhé době znovu součástí týmu?
Určitě příjemné, po čtvrtroce nicnedělání a přísné diety jsem se těšil na jakýkoli pohyb. Teď zase můžu sportovat, mám obrovskou chuť do tréninku, takže se musím krotit. Nesměl jsem totiž dělat vůbec nic. Postupně se chci zlepšovat, protože výkonnost teď nemůže být dobrá, o to je ale moje chuť do tréninku větší.
Kdy jste s tréninkem vlastně začal?
Jestli se to dá nazvat tréninkem, tak jsem v polovině prosince poprvé zašel do posilovny, za dva dny jsem vyrazil na Mísečky projet se na běžkách. A před Silvestrem už jsem se připojil k ostatním na kondičním soustředění, zase jsme vyráželi na Mísečky. Pochopitelně jsem ostatním nestačil, ale dobře vím, že nesmím nic přehánět.
Připadala vám ta doba nicnedělání hodně dlouhá?
Nejhorší byly první týdny, pan doktor Koldovský z Jilemnice mi zakázal i chůzi po schodech. Jestli máte doma výtah, jezděte výtahem, řekl mi s nadsázkou. Takže jsem se vědomě šetřil, což se mi v životě nestalo, a sportuju odmalička. Pak začala sezona Světového poháru, trápil jsem se u televize - člověk by do toho nejradši vletěl, ale musel jsem to vydržet ještě tři týdny bez jakéhokoli náročnějšího pohybu.
Sezona měla začít koncem listopadu v Kuusamu, závody ale byly zrušeny kvůli větru. Vzpomněl jste si možná na Kuusamo 2014? Tehdy jste tam naposledy slavil třetí místo ve Světovém poháru...
Vidíte, to mě nenapadlo. Já se tenkrát soustředil na dodržování rad pana doktora, s nímž jsem byl pořád ve spojení. Nebylo co řešit, chtěl jsem se co nejdřív uzdravit. Vysvětlil mi, že povinný klid při mononukleóze může u někoho trvat půl roku nebo i rok. U mně to šlo zaplaťpánbůh rychleji, podle doktora si tělo trénovaného sportovce poradilo s nemocí líp.
Po Kuusamu se závodilo v Lillehammeru a Ramsau, na prahu roku ale byly kvůli nedostatku sněhu zrušeny podniky v Klingenthalu a Schonachu. Takže jste vlastně o moc nepřišel, že?
Dá se to tak brát, kdybych ale měl natrénováno, mrzelo by mě to mnohem víc. Teď dobře vím, že nemůžu naskočit do závodů a usilovat o přední umístění, protože tréninkové manko narostlo do obludných rozměrů. Budu to dohánět až do konce sezony a, upřímně řečeno, ani nevím, jestli se mi to povede. Jistou útěchou je, že letos není mistrovství světa nebo olympiáda.
Příští závody Světového poháru mají být 16. a 17. ledna ve francouzském Chaux-Neuve. Zkusíte to už tam?
Ještě se neví, jestli se tam vůbec bude závodit, protože podle francouzských sdruženářů, kteří tady s námi trénují, je v Chaux-Neuve pořád zeleno. Jak na trati, tak na můstku není ani centimetr sněhu, nicméně předpověď prý je slibná. Kdyby to se sněhem vyšlo, nejspíš bych tam jel a v obou závodech nastoupil do skokanské části s tím, že kdybych se cítil dobře, zkusil bych i běh. Aspoň jednou.
A nebojíte se, že by se ve vás probudil závodnický duch? Pak byste to mohl přehnat...
To právě hrozí, znám se - hlava by chtěla, ale tělo by na to mohlo doplatit. Takže musím být opatrný, zvlášť když běh pořád trénuju omezeně. Žádný měřený úsek jsem na běžkách ještě neabsolvoval.
Nemáte obavy ani z toho, že na vás česká severská kombinace čeká jako na spasitele a že tomu budou odpovídat i očekávání?
Z toho strach nemám, nejsem superman, který po tak dlouhé době přijde a hned zajede top ten. Navíc dobře vím, že devatenáctiletý Tomáš Portyk mě dokonale zastoupil, v prosinci si v Ramsau desátým místem udělal životní výsledek. Já přehnaná očekávání mít nemůžu - jen doufám, že se budu postupně zlepšovat, i když to asi bude bolet.
Dalo vám onemocnění paradoxně něco?
Neříkám, že by moje mononukleóza byla něco tragického, co by mě poznamenalo do konce života, ale člověk si přece jen přehodnotí priority. Zjistíte, že zdraví si opravdu nekoupíte - můžete být natrénovaný, jak chcete, ale když vás potká takováhle nemoc, ocitnete se úplně mimo. Tak je to asi u všech sportovců na světě.
