Peloton svištěl ve 12. dějství ulicemi Saint-Étienne, nedaleko od stadionu Stade Geoffroy-Guichard, základny místního fotbalového klubu, který je znám svými zelenými dresy.
Zelený dres už skoro dva týdny obléká slovenský Rambo Sagan, ale zatím na a ne dostát přízvisku, kterým se jeho majitelé chlubí. Sagan není na této Tour nejlepším spurterem. Zatím. Čtyřikrát mu těsně uniklo prvenství, čtyřikrát se natahoval po slávě, ale ani v Harrogate, ani v Londýně, Nancy ani Saint-Étienne nestálo štěstí při něm.
Na cílové rovince se chytře schovával za kolem nakonec vítězného Nora Kristoffa a být etapa o pár metrů delší... "To je osud," krčil rameny. Už to nebyl ten Sagan, co po milimetrové prohře v Nancy zuřil, teď vypadá jeho výraz rezignovaně. Psychická síla, kterou zářil v Leedsu, z něj však den po dni vyprchává.
"Ale i druhé místo je dobré," snažil se přesvědčovat 24letý závodník. "Všechno šlo dobře, tým mě v posledních třech kilometrech dostal na špici balíku a byl jsem v dobré pozici. Jenže Kristoff byl prostě lepší. Vypadal, že na posledním kopci se trápí, ale ve spurtu byl vynikající."
Úctyhodná vyrovnanost pasuje Sagana do role největšího favorita pro zisk zeleného dresu v Paříži. A on se teď snaží myslet spíš na to pozitivní, než truchlit nad unikajícími triumfy.
"Život je někdy frustrující. Možná někdo jiný v pelotonu by byl se čtyřmi druhými místy spokojený," říkal Sagan. "Ale já jsem rád za zelený dres. Možná je to tím, že jsem od první etapy pořád vepředu a jsem unavenější než další sprinteři. Ale jo, je to v pohodě."
