O pár vteřin dříve na vedlejším kurtu proměnil mečbol její o dva roky starší přítel Tomáš Berdych. "Byla to sranda, když jsme se to pak dozvěděli," pousměje se Šafářová.
Celý svět se pak dozvěděl o jejich lásce a Šafářová se přestala bránit společným fotografiím. Dosáhla totiž svého. Na snímcích nechtěla být jen neznámou přítelkyní nejlepšího česko tenisty. Naopak v Austrálii postoupila o kolo dál než on. "Ale nežárlíme na sebe, naopak se podporujeme a motivujeme," říká.
Na žebříčku WTA byla Šafářová nejlépe loni na 26. místě. Ale to jí nestačí. Jako v současnosti druhá nejlepší česká tenistka míří ještě výš.
Bylo vám dvacet. Dotáhla jste tam, kam jste si plánovala?
Tak moje kariéra teprve začíná, ale jo. Jsem spokojená s tím, jak se to vyvíjí. Uvidíme, co bude dál.
Bylo pro vás čtvrtfinále grandslamového turnaje nějakou metou?
Ne, to ne. Já si žádné mety nedávám. Chci vyhrát každý zápas.
Když se vás dříve ptali, co je pro vás víc, jestli dostat se do čtvrtfinále, nebo být do dvacítky na žebříčku WTA, byla jste pro druhou možnost.
A platí to pořád, chci se dostat do dvacítky (nyní je na 31. místě).
Věřila jste, že se jednou dostanete až mezi nejlepší na světě?
Za tím účelem jsem to dělala. Vždycky jsem chtěla být tak vysoko. Odmalička jsem se tenisu věnovala a hrála jsem ho ráda.
A připadáte si už slavná?
Ne (smích).
|
Očima sestry: Největším soupeřem Lucky je její zdraví Lucka žila tenisem od narození, protože už od svých čtyř měsíců jezdila se mnou a mámou po turnajích. Měli jsme za autem přívěs, kde jsme spali a mamka se o ni starala. Dodnes nechápu, jak prala její plínky, protože pampersky tenkrát byly ještě samy v plenkách. Takže když pak ve třech letech dostala sama do ruky raketu, byla pěkně nažhavená se do toho pustit sama. Je ještě brzo se dívat zpět, kam to dotáhla, protože ona je kvůli svým častým zraněním spíše na začátku své kariéry. Ale jasné je, že za své dosavadní úspěchy vděčí (kromě trenérů a taky talentu) především své svědomité a pracovité povaze. Naopak ji občas brzdí její tvrdohlavost. A hlavně zranění, která Lucku provázejí od samého začátku kariéry, a mnoho z nich bylo závažných. Když zjistila, že stačí málo a bude s tenisem konec, šla do sebe a cvičila několik hodin denně, aby posílila pokřivenou páteř. Každodenní dřinou a s pomocí tehdejšího trenéra Dana Trávníčka zdravotní krizi překonala, ale bylo to pro ni velmi těžké období, protože viděla soupeřky, které předtím lehce porážela, jak stoupají před ni na žebříčku. Zdraví je dodnes jejím největším soupeřem, ale taky si ho dnes už jinak váží. Také proto dosavadní úspěchy zatím řeší s nadhledem, snaží se nenechávat unášet chválou a slávou, protože ví, že jsou to velmi pomíjivé věci. Letos spolu slavíme jubileum, já třicet a ona dvacet. Pokud bych měla někomu dát tip na dárek pro Lucku, určitě by jí udělala radost nová kuchařka, protože ráda a dobře vaří. VERONIKA ŠAFÁŘOVÁ |
Ale média se o vás zajímají určitě víc než dřív. Hlavně v Austrálii...
To jo, ale pořád je to v mezích. Třeba v Austrálii se mi stalo, že mě lidi na ulici zastavili a gratulovali mi. To je spíš příjemný, člověk si to užívá. Ale je to ošemetné. Navíc nejsem typ, který by vyhledával pozornost, nejsem ráda někde na výsluní.
Ale poté, co jste v osmifinále Australian Open porazila Francouzsku Mauresmovou, byla na světě velká senzace. Austrálie měla novou hvězdu.
Tak to je skvělý pocit, když člověk porazí někoho tak dobrýho, jako je Mauresmová. Určitě mi to strašně pomůže, abych se snažila být jednou mezi těmi úplně nejlepšími.
K vaší popularitě přispělo i to, že chodíte s tenistou Tomášem Berdychem. Dovedete si představit, že byste žila s někým mimo tenis?
To by bylo složité. Normální člověk těžko pochopí, že každý den musím trénovat. Nebo jsem pryč na turnaji. S Tomášem se chápeme, víme, co musíme. Proto některé problémy vůbec neřešíme. Nehrozí, že bychom si řekli: "Nechoď na trénink." Jak tedy vypadá váš běžný den? Vstávám po osmé, pak rozcvička, v deset trénink, oběd, odpolední trénink plus kondice, pak masáž. Domů se vracím kolem sedmé. Jen v neděli máme den volna, pokud není turnaj.
Jak často se při vašem náročném programu dostanete domů do Brna?
Velice zřídka.
To znamená?
Že letos jsem tam ještě nebyla.
A cítíte se pořád jako Brňačka?
To je složité říct. Nejvíc se vyskytuji v Prostějově, ale v Brně jsem se narodila a mám tam rodinu.
Jak moc je složité dostat se z Brna až mezi nejlepší na světě?
Tak z Brna... V Brně jsem prakticky skoro vůbec nebyla. Hned od třetí třídy jsem byla s tátou v Rakousku. Potom, když jsem se vrátila domů, tak jsem trénovala půl týdne v Brně a půl v Prostějově. Od čtrnácti už jsem už pořád v Prostějově.
V Rakousku jste byla na nějaké tenisové akademii?
Ne, ne. Jen v obyčejném tenisovém klubu, kde táta pracoval.
A ani jste o nějaké zahraniční tenisové akademii neuvažovala? Třeba na Floridě u Bolletteriho, jejímž produktem jsou současné hvězdy Šarapovová, Serena Williamsová nebo třeba česká jednička Vaidišová?
Já jsem tam nikdy jít nechtěla. Mohla jsem jít do Washingtonu. Ale byla jsem s podmínkami v Česku spokojená, nechtěla jsem pryč.
Vaše sestra Veronika, která je o deset let starší, také hrála tenis. Proč jste to dotáhla dál právě vy?
Ona začala pozdě, až v deseti letech. Navíc táta ještě neměl s tenisem takové zkušenosti. Neměla takové podmínky, trenéry. V osmnácti letech se rozhodla, že bude radši studovat na univerzitě v Americe.
Vy jste se také rozhodovala, jestli nepůjdete raději studovat?
Já jsem byla odmalička v republice mezi nejlepšími, ve svém ročníku jsem byla první. Pak jsme vyhráli mistrovství světa do čtrnácti, pak šestnácti let. Nebyl důvod myslet na něco jiného než tenis. A táta mě vedl k tomu, že se pokusíme prosadit mezi profesionály. Pak mě začala trápit zranění, ale nikdy jsem nemyslela na to, že bych dělala něco jiného.
Co jste kariéře musela obětovat?
Asi to, že jsem nechodila normálně do školy, takže nemám takové ty školní kamarády. Člověk je věčně na cestách a musí mít morálku každý den trénovat. Je to individuální sport, proto je v tom pořád sám. Pokud je úspěšný, může být bohatý a může dělat, co se mu líbí. Jenže se mu to nemusí podařit a pak je závislej sám na sobě. Ve fotbale máte měsíční plat, který máte jistý, i když jste zraněný. Ale my když se zraníme, tak nám nikdo nic nedá. Občas je i cestování únavný, takže když se nedaří, bývá to dost depresivní.
|
Lucie Šafářová Nyní druhá nejlepší česká tenistka, na žebříčku WTA je na 31. místě (nejlépe byla loni v dubnu na 26. místě). V lednu dosáhla největšího vítězství v kariéře, když dokázala v osmifinále Australian Open porazit loňskou vítězku turnaje a světovou dvojku Francouzku Mauresmovou 6:4 a 6:3. Vyhrála už i tři turnaje WTA. Narodila se 4. února 1987 v Brně, kde nyní studuje poslední ročník gymnázia, ale za rodiči se sem dostane pouze na pár dní v roce. Většinu času v Česku trénuje v Prostějově, kde hraje od svých devíti let. Žije tam se svým přítelem a nyní nejlepším českým tenistou Tomášem Berdychem, který je o dva roky starší. Chodí spolu čtyři roky a jsou nejznámějším českým sportovním párem. Jejím vzorem je německá tenistka Steffi Grafová. Když bylo Šafářové devět, při tréninku si s ní zahrála. |
V šestnácti jste měla zdravotní problémy a rok jste nehrála tenis. Jak jste tu dobu prožívala?
Prakticky celý rok jsem měla růstový problémy se šlachami, chrupavkami a chytla mě záda. Musela jsem cvičit, k tomu nějaká ta skolióza (vychýlení páteře do strany – pozn. aut.).
Co jste ten rok dělala?
Chodila jsem za doktorem, ten mi řekl diagnózu a poradil mi, jak mám cvičit, takže jsem na sobě pořád pracovala, abych se dala do pořádku.
Představovala jste si, že se tenisem budete jednou živit?
Jako dítě jsem na to nemyslela, ale postupně to přišlo samo.
Na Australian Open jste si postupem do čtvrtfinále vydělala tolik, co za všechny turnaje předtím.
Já se ale o financích celkem nerada bavím. V zahraničí se vás novináři na finance neptají, je to asi specialita v Čechách.
Otázky na finance vám vadí nejvíc?
Určitě. Když se vám něco podaří, tak jste za ten úspěch rád a peníze vás zrovna nezajímají. Možná si někdo přečte, že jsme vydělali třeba milion korun, ale už nevidí, že nám z toho dvacet procent zdaní, k tomu výdaje na trenéry a letenky. Tenis je velice nákladný sport, v němž jsou obrovské výdaje. Pracovat můžete do šedesáti, ale tenis hrajete deset let a za těch deset let si musíte vydělat tolik, aby vám to stačilo do konce života.
A kam to chcete jednou dotáhnout?
To uvidíme (smích). Být světovou jedničkou je sen každýho, budu se o to snažit, ale jednička je jen jedna.
Třeba se jednoho dne bude jmenovat Šafářová.
Třeba.
