Problémem je už balení. Dřív jsem naházela věci do jedné tašky. Teď je nám každé auto malé. Byli s námi i oba moji rodiče.
Děda zůstal v Rakousku tři dny, babička po celou dobu. Má z toho zničená kolena, protože denně projezdila po Ramsau pět hodin s kočárkem.
Už je tam natolik známá, že se s ní dávají do řeči i ruští trenéři. Zatím si nestěžuje, v Alpách je přece hezky. A ošklivější prostředí, jako třeba Skandinávie, nás čeká až za rok.
Vždycky po obědě jsem se snažila s Lucinkou odpočívat. Pak měla druhou fázi v kočárku a já druhou fázi na lyžích. Umělé mléko, které jsem jí na odpoledne pro jistotu připravovala, nebylo nikdy zapotřebí.
Radši čekala na kojení. I když jsem se vrátila až ve čtvrt na šest večer, vesele ležela v kočárku a nedožadovala se krmení.
Spát jsme chodily brzy. Já v devět, Lucinka v osm. Za noc se třeba pětkrát vzbudila, ale většinou jen na chvilku.
Můj kouč Standa Frühauf bydlel jinde, jen občas jsme se potkali při tréninku. Zatím hodně jedu po své linii. V budoucnu si musí Standa na Lucinku zvyknout. Neříkám, že ji potáhnu na každý víkendový závod.
Delší soustředění však absolvuje se mnou, v tom budu neústupná. Poslední dobou stíhám jen lyže a malou. Na sebe ani na kamarády mi nezbývá čas. Už dva týdny se marně snažím dostat ke kadeřníkovi, aby mi něco provedl s účesem.
V přípravě jsem nabrala skluz kvůli zánětu nervu v bederní oblasti. Bolela mě celá noha, stehno i lýtko. Když jsem v Ramsau poprvé od března zase nazula lyže, žádné speciální pocity se nedostavily. Prostě jsem vyjela a už jsem zase byla ve stopě. Nejhorší pro mě bude přežít listopad.
Zatímco ostatní vyrazí do světa, budu se doma prokousávat přípravou sama.
To je zatím vše. Jdu dát Lucince dudlíka.
