Velký učitel Agassiho, sester Williamsových, Šarapovové. Čipera, který na Floridě ochotně poskytl rozhovor pro MF DNES, přestože jen chvíli předtím trpěl v sedačce u zubaře.
Pane Bollettieri, pokud se moje dcera přihlásí do vaší akademie, jakou jí dáte první tenisovou radu?
Záleželo by na jejím věku. Předně: aby z dítěte jednou něco vyrostlo a mohlo být ve svém oboru nejlepší na světě, musí aspoň po deset let tvrdě dřít tři až čtyři hodiny denně. A někdy ani to nestačí. Jako skvělý golfista se narodíte do éry Tigera Woodse a – máte smůlu. Budete prostě druhý. K píli se navíc musí přidat talent. A dostatečná podpora od rodiny.
Ale zpátky k té radě: co byste jí řekl?
To záleží na jednotlivci. Jeden může být zapálený do hry, jenže mu zase bude chybět talent. A naopak.
Co jste tedy vtloukal do hlavy třeba malému Agassimu?
Andremu bylo dost těžké radit, když do akademie přišel. Byl to rebel. S takovou Šarapovovou to bylo snadnější. Měla zájem naslouchat. To je umění kouče: pochopit, jakým způsobem dovést toho kterého hráče k cíli. Když jsem viděl Agassiho, tušil jsem, že to bude těžké. Ale ten klučina měl v sobě jiskru. Neuvěřitelnou jiskru. S takovým to musíte zkusit.
Jste s lidmi jako Agassi i nadále v kontaktu?
Samozřejmě. Přijel jste do Bradentonu těsně po víkendu, kdy jsme měli velkou party, slavili jsme třicet let od založení akademie. Dorazilo čtyři sta lidí z celého světa. To bylo panečku překvapení! A bylo toho víc – právě Andre mi poslal takové desetiminutové video, které jsme si pouštěli. Bylo to moc příjemné.
Který ze všech absolventů akademie je vaším nejbližším přítelem?
Hodně těžká otázka. Jen si to vezměte – například Maxe Mirného znám už devatenáct let, podobné je to i s Tommy Haasem. Jsou tu další: Kurnikovová, dlouhá řada jiných.
Mohl jste jim být skutečným přítelem už jako jejich kouč?
Tehdy jsem musel být za všech okolností v první řadě kouč. Až potom přítel. Ano, bývá obtížné to dodržovat. Ale pokud se tohle pořadí obrátí, obyčejně se respektování vaší osoby zhroutí.
Takže zásada číslo jedna – přísnost?
Sama o sobě není zásadou číslo jedna. Jde o to, že ani k přátelům byste jako kouč ve svém přístupu neměl slevovat.
Chápu. Tím spíš, že vím o člověku, na kterého jste ze všech nejpřísnější.
O kom?
O vás přece. Pořád ještě vstáváte každý den mezi čtvrtou a pátou ráno?
Jsem vzhůru ve 4.10. Na kurtu jsem o deset minut později. Nevěříte? Přijďte se zítra přesvědčit. Takhle to dělám šest dnů v týdnu. Celý život.
Proto vypadáte v 77 letech tak svěží?
Ano, o tom jsem přesvědčen. Učíte své žáky, aby pro úspěch dělali maximum. Pak to přece musíte dělat i vy! Jen tím si získáte jejich respekt. Jinak to budete mít těžké.
Dobrá. Ale tohle jde určitě mnohem snáz ve čtyřiceti než v sedmasedmdesáti.
Pořád mě ohromně baví sledovat, jaký vliv může mít moje práce na vývoj druhých.
Stalo se, že vás někdy tenis nebavil?
Když jsem pracoval s lidmi, kteří neměli zájem se zdokonalovat. Například Marcelo Rios. Snad nejtalentovanější tenista, kterého jsem kdy potkal. Ale zároveň člověk, který nikdy nenaplnil svůj potenciál. Protože tomu nedal všechno. Pro mě nemá smysl spolupracovat s takovým hráčem. Právě proto, co jsem říkal prve. Na vývoj Riose moje práce nemohla mít dostačující vliv. Takže mě to s ním nebavilo. Musíte se tenisu odevzdat. Mít disciplínu.
Na ni jste vždycky kladl velký důraz. Je to i kvůli tomu, že jste podstatnou část života strávil v americké armádě?
Rozhodně. Patřil jsem tenkrát k parašutistům, tam jsem si zatraceně dobře uvědomil, jak důležité je mít disciplínu. Do života mi to ohromně pomohlo, na to nezapomenu. Zrovna před dvěma týdny jsem byl pozvaný do West Pointu, abych tam přednesl řeč. Udělal jsem to rád, trvala pětapadesát minut. Víte, co mi pak řekli? Že to byl jeden z nejúžasnějších proslovů, které kdy na této vojenské akademii slyšeli.
Armáda vás uhranula už jako malého, snil jste o kariéře pilota. Nelitujete někdy, že vás život od letadel zavál k tenisu?
Ne. Nakonec – když mi bylo něco přes padesát, pozvali mě mládenci z elitní jednotky Blue Angels, abych se s nimi proletěl. Takže jsem si svůj sen s odstupem několika desetiletí přece jen trochu splnil. Slovy nedokážu vylíčit, jak skvěle mi bylo. Ne, ničeho nelituju. Hlavní je, když jste úspěšný v tom, co děláte.
To se vám vede. Snil jste v době otevírání tenisové akademie, že z ní bude jednou tak úspěšný kolos?
Věděl jsem, že budeme nejlepší. Ale že budeme natolik dobří, to ne.
Víte o tom, že Martina Navrátilová chtěla v Česku založit svou akademii?
Ano, slyšel jsem o tom.
A nebojíte se konkurence?
Ale vůbec ne. Já jsem za vznik každé takové další akademie jen rád. I my pak budeme nuceni se neustále zlepšovat. Tomu se přece říká zdravá konkurence.
Čeho se tedy bojíte? Okamžiku, kdy musíte někomu říct, že na to nemá?
Toho se nebojím. Je to moje práce.
Umíte tedy dítěti říct do očí: Toho tenisu radši nech.
Musím to umět.
Je to těžší než přesvědčit skvělého tenistu, že je skvělým hráčem?
Obojí je nesnadné. Někdy musíte druhého přesvědčit, že pro štěstí v životě nemusí být nutně světovou jedničkou. Nebude ničím horším jen proto, že z něj nevyroste šampion. Může se skvěle uplatnit jako lékař nebo cokoli jiného.
Byl jste o něčí neperspektivnosti takhle přesvědčen, ale on vás pak příjemně překvapil?
Myslím, že Jim Courier tímhle způsobem překvapil úplně všechny. Protože měl obrovskou pracovní morálku a zaujetí pro hru. Dlouho byste neřekli, že z něj bude úspěšný hráč. Ale povedlo se mu to. I když měl talentu o poznání méně než třeba Rios. Kdepak – hráče, jako je Jim, já hodně uznávám.
Nick BollettieriLegendární tenisový trenér, jehož jméno nese floridská akademie, se narodil 31. července 1931 jako Nicholas James Bollettieri. Jeho rodina má italské kořeny. Vystudoval filozofii, následně sloužil v americké armádě a od roku 1956 je tenisovým trenérem. Bollettieriho akademii na Floridě otevřel v roce 1981. I ve svých 77 letech si stále chodí zahrát tenis – sledovat jej při tom může jeho pět dětí a tři vnuci, všichni žijí stejně jako on a jeho žena na Floridě. A Bollettieri jim zároveň může jít příkladem svou pílí: každý den vstává ve 4.10, jde si zacvičit a s tenisovými lekcemi končívá až v sedm večer. |
Kdo prošel akademií ať už jako žák, nebo učitel
Andre Agassi (USA) Jeden z nejcharizmatičtějších hráčů historie. Bývalá světová jednička, 4x šampion Australian Open, 2x US Open, 1x Roland Garros a Wimbledon. Jim Courier (USA) Dříč s ryšavou hlavou. Bývalá světová jednička, šampion Roland Garros a Australian Open. Martina Hingisová (Švýcarsko) Zázračné dítě z Československa, jehož kariéra skončila kokainovou aférou. Bývalá světová jednička, 3x šampionka Australian Open, 1x Wimbledonu a US Open. Jelena Jankovičová (Srbsko) Současná světová jednička, aniž dosud vyhrála grandslam. Chytrá srbská vysokoškolačka. Anna Kurnikovová (Rusko) Symbol propojení tenisu se světem showbyznysu, bývalá světová osmička. Nikdy nevyhrála žádný velký turnaj. Marcelo Rios (Chile) Bývalá světová jednička, finalista Australian Open. Mnohokrát vítěz „Ceny citronu“ pro nejméně sympatického hráče na okruhu. Monica Selešová (Jugoslávie, USA) Nejvíc ji „proslavil“ zákeřný atentátník v Hamburku. Bývalá světová jednička, 4x šampionka Australian Open, 3x Roland Garros, 2x US Open. Maria Šarapovová (Rusko) Nástupkyně Kurnikovové v roli tenisové královny krásy. Bývalá světová jednička, šampionka Australian Open, Wimbledonu, US Open. Petr Korda (Česko) Bývalá světová dvojka, šampion Australian Open. Poblíž akademie se natrvalo usadil. Nicole Vaidišová (Česko) Bývalá světová sedmička. Loni však největší zklamání na okruhu. Serena Williamsová (USA) Mladší ze slavných sester. Bývalá světová jednička, 3x šampionka Australian Open a US Open, 2x Wimbledonu, 1x Roland Garros. Venus Williamsová (USA) Starší, vyšší, tišší a uzavřenější ze sester. Bývalá světová jednička, 5x šampionka Wimbledonu, 2x US Open. Boris Becker (Německo) Muž, který nazval Wimbledon svým obývákem. Bývalá světová jednička, 3x šampion Wimbledonu, 2x Australian Open, 1x US Open. Björn Borg (Švédsko) Tichý Viking s dlouhou hřívou. Světová jednička v 70. letech, 6x šampion Roland Garros, 5x Wimbledonu. |
Čtěte v MF DNES
Reportáž z akademie Nicka Bollettieriho najdete v sobotním vydání MF DNES.
