Byla to opět jednou docela divoká štafeta, Češky v ni jely první, potom dvanácté a pak čtvrté. Jak jste její vývoj před vlastním čtvrtým úsekem prožívala?
Tady je to takové zvláštní, že rozjížděcí kolo je úplně mimo dosah závodu. Takže jsem na něm vůbec nevěděla, jak se štafeta vyvíjí. Až když jsem si u servisáků vyzvedávala lyže, říkali mi: Lúca šla dvě kola. Což byla jediná informace, kterou jsem dostala. Na start jsem přišla až ve chvíli, kdy už Gábina střílela ležku.
Při ní jste uvěřila, že je stále „hratelné“ velmi dobré umístění?
Gabča už tou dobou stahovala a vytahovala nás nahoru, byl tam kontakt dopředu, ale na druhou stranu kousek za náma jelo taky dost štafet. Radši jsem pořadí moc neřešila. Snažila jsem se dělat si to svoje a hlídala si ze začátku vlastní tempo, protože to nebylo úplně jednoduché.
Přišla vaše ležka a na ní dvojí dobíjení. Co se stalo?
Vůbec nevím. Netuším. Fakt vůbec.
Běžecky jste se cítila dobře?
Ani ne. První a druhé kolo nebylo pocitově úplně ideální. Hlavně ve druhém jsem měla ze začátku trochu krizi.
Kouč Vítek bezprostředně po závodě chválil, že jste druhé kolo jela rozumně pomaleji, abyste měla co nejvíc sil na stojku.
Aha. No tak to úplně nebylo. Trošku jsme se i té stojky obávala, měla jsem toho opravdu plné zuby.
Jenže potom jste vyčistila své terče suverénně za 27 vteřin. Tentokrát jste se už tedy mezi ranami nezklidňovala třemi nádechy?
Možná jen před první a druhou ránou jsem šla na dva nádechy a pak na jeden.
A ono to fungovalo.
Jo, byly to nakonec na stojce hodně jisté rány. Věřila jsem si, že padnou.
Odjížděla jste odtud třetí a věřila, že stupně vítězů budou vaše?
Bude to znít blbě, ale když jsem zjistila, že taky Dorota (Wiererová) své terče sestřelila, bála jsem se, že skončíme asi čtvrté.
Ani na Rusku Podčufarovovou, která jela před vámi, jste si netroufala?
Moc ne. Ze začátku jsem se jí ani moc nepřibližovala. Až před vjezdem na louku jsem jí po sjezdu dojela a potom i předjela. Chtěla jsem jí trochu cuknout, to se podařilo a už jsem ten náskok udržela.
Kdy jste uvěřila, že vás Ruska ani Italka nedostihnou?
V cíli. (rozesměje se)
Přece jen o asi trochu dříve, ne? Už před cílem jste přece mávala tribunám.
No vlastně už když jsem vjela na stadion, tak jsem se otočila a viděla mezeru za mnou. A bylo to. Tak jsem si z radosti zamávala.
A spolubojovnice z týmu se na vás vzápětí sesypaly.
Jo, to je vždycky pěkné, tahle sdílená radost. Akorát jsem se potom nemohla vůbec zvednout, jak jsem byla vyřízená.
Druhé jste dojely v Anterselvě ve štafetě loni, druhé jste tady i letos...
... ale nemusí to být pravidlem. Může být přece ještě líp. (znovu se směje)
