Čtveřice jezdců v něm na divoké trati sviští na horských kolech z kopce dolů. Před dvěma lety se Slavík stal mistrem světa, teď o víkendu si z rakouského Leogangu přivezl bronz. A taky pořádně pochroumané rameno. "Ještě mě čeká vyšetření. Snad mám jen natržené vazy, ale už jsem měl i horší zranění," říká jezdec, kterému kamarádi a soupeři neřeknou jinak než Datel.
Ze Slavíka je Datel. Jak tahle přezdívka vznikla?
Tak to je dlouhý příběh. Jednou, když jsme se ve Švýcarsku jeli jen tak projet lesem. Ohlížel jsem se na kamarády a volal na ně, že jsem našel zajímavou cestičku. Když jsem se otočil zpátky, měl jsem v úrovni nosu větev, tak jsem se docela rozsekal. Měl jsem pomlácený obličej a otřes mozku. Pak někdo řekl, že nejsem Slavík ale Datel. Hned se to chytlo. Tomáši už mi dnes říká asi jenom mamka.
I teď v Rakousku poznamenal vaši finálovou jízdu pád. Co se stalo?
S vítězem kvalifikace Davidem Grafem jsme odstartovali nejrychleji, ale zahákli jsme se dresy a řidítkami. David šel k zemi, ale bohužel mě stáhl sebou. Letěli jsme tvrdě až do první zatáčky. Jezdci na venkovních drahách se nám dokázali vyhnout a jeli si vlastně kvůli našemu pádu pro první dvě medaile. Snažil jsem se sesbírat, ale jak jsem projel cílovou páskou, tak jsem věděl, že mám rameno v pasti.
Mohl jste ještě soupeře dojet?
Musel jsem se vracet pro kolo, které bylo asi dvacet metrů za mnou. Pak jsem jízdu docela vyhrotil a překvapilo mě, že jsem dojel asi třicet metrů za druhým Michaelem Měchurou. Kdybych měl menší ztrátu, možná bych je dohnal.
Tomáš SlavíkTomáš Slavík se narodil 12. června 1987 v Brně. Dnes žije napůl na jihu Moravy a napůl v Jablonci, kde buduje fourcrossovou dráhu. Vystudoval obor trenérství na Masarykově univerzitě. V cyklistice začínal s bikrosem, ve kterém se mu v žákovských kategoriích dařilo. V šestnácti letech přešel k fourcrossu, ve kterém se na rozdíl od bikrosu jede jen z kopce. V roce 2010 se stal v Kanadě mistrem světa, jako historicky druhý český fourcrossař. Momentálně působí spolu s dalším českým závodníkem Michalem Marošim v rakouském profesionálním týmu RSP. Když je zrovna v Brně, trénuje na bikrosovém okruhu v Komárově a na cyklistických sjezdových tratích v Bohunicích. |
Jsou ve fourcrossu zranění častá?
Už jsem měl dvakrát zlomenou klíční kost, to je závažnější zranění. Párkrát jsem měl také třeba tak naražené rameno, že jsem nemohl závodit.
Váš sport rozhodně vypadá nebezpečně.
To také je. Jede se ve veliké rychlosti, ale ta nebezpečnost záleží hlavně na tom, kolik závodníků jede zrovna pohromadě. Když jedete čtyři, je mnohem větší riziko pádu, než když jste na trati sám. Většinou člověk padá chybou nebo záměrem ostatních jezdců.
Záměrem? Jsou mezi soupeři obvyklé nějaké zákeřné kousky?
Určitě nejsou zvykem. Mezi top jezdci se respektujeme a ctíme nějaká morální pravidla. Spíš je to problém u jezdců, kteří k sobě ten respekt ještě nemají, tedy ti třeba v žebříčku od dvacátého místa níže. Trávíme spolu dost času a nechceme proto mezi sebou dělat špatnou atmosféru.
Jak tedy soupeření na trati vypadá?
Je to kontaktní sport, ale v mezích. Raději ucukneme, když se loktem dotkneme. Ale třeba zrovna někteří čeští jezdci, což mě docela mrzí, se do ostatních soupeřů hodně opírají, používají lokty. Přijde mi to až zbytečné.
Českých jezdců je ve fourcrossu hodně a daří se jim. Na šampionátu v Leogangu jste byli mezi nejlepšími deseti čtyři Češi. Proč se tady tomuto odvětví cyklistiky tak daří?
Asi je to tím, že tu bylo silné bikrosové zázemí. Když vyhrál Michal Prokop v roce 2003 mistrovství světa ve fourcrossu, tak hodně lidí inspiroval. To zasáhlo i mě.
Pomáhají si Češi, když jedou spolu na trati?
Párkrát jsme si spíše pomohli jako kolegové z továrního týmu, ale pořád je to individuální sport. Nikdo nechce riskovat pozici, aby pomohl kolegovi a pak třeba přišel o lepší umístění.
Nemrzí vás, že jste se vzdal bikrosu, který se pak stal olympijskou disciplínou?
Určitě bych chtěl být na olympiádě, je to absolutně největší sportovní událost. Na druhou stranu bych ale nechtěl závodit v podmínkách, které u nás v bikrosu jsou. Možná je to i kvůli nominacím na olympiádu. Celé čtyři roky před ní je to strašně vypjaté. Navíc je bikros záležitostí národních týmů a u nás jde do něj málo peněz. Je nereálné být v něm nejlepší, když musíte chodit do práce.
Fourcrossem se dá uživit?
Není to žádná hitparáda, ale jde to. V Česku se jím tak čtyři lidi živíme. Souvisí to s tím, že horských kol se samozřejmě prodává více než bikrosových. Většina týmů je tak továrních.
Kolik stojí třeba kolo, na kterém jezdíte?
To vyjde na nějakých sto tisíc korun. Ale jezdí se i na levnějších. Od závodních kol na cross country se liší mimo jiné tím, že jsou menší a musejí být odolnější.
Proslýchá se o vás, že jste také vášnivý rybář?
Pruty s sebou vozím pořád. Asi si tím vyvažuju ten adrenalin ze závodů.
Jaký máte největší kousek?
Kapra z Mušova. Vážil osmnáct a půl kila.
