S takovým umístěním musíte být spokojená, že?
To ano. Cítila jsem v sobě dnes takový zvláštní pocit, který jsem dlouho nezažila. Od té doby, co jsem se musela smířit s tím, že nejedu na olympiádu, jsem se začala dlouhodobě chystat na tenhle šampionát. Měla jsem denně v hlavě, že se sem těším. Byla jsem zdravě nervózní.
A na trati se to pak promítlo?
Od startu jsem cítila, že se nebojím toho davu. Proto jsem si celý závod užila, i když byl těžký. Pošetřila jsem síly až do konce. Věděla jsem, že se bude rozhodovat podle toho, komu kolik zůstane sil. Bylo vidět, že holkám docházejí a že z nepozornosti nebo únavy chybují.
Je to tedy znovunalezení Terezy Huříkové?
Myslím, že jsme se teprve teď našla a poznala tu pravou Terezu. Hodně dlouho jsem tenhle sport dělala pro lidi kolem mě. Po některých fackách, jako byla olympiáda v Pekingu, mě odepsali. Ale já si našla jinou cestu. Po fyzické stránce se teď znám líp a jde to ruku v ruce s psychikou. K tomu sedmému místu jsem došla i přes ty facky.
Vášeň je tedy zpátky?
Vášeň už byla zpátky loni, ale výsledky ještě ne. Ty přicházejí až teď.
Vibruje vám hlas. To je vyčerpáním, nebo dojetím?
Dojetím. Jsem ráda, že jsem našla cestu zpátky, že mě to zase tolik baví, že závodím ráda.
Předtím jste už nezávodila ráda?
Kdysi v minulosti mě to bavilo, když byly výsledky a když jsem se cítila jako hvězda, protože ty výsledky byly tehdy na můj věk špičkové. Ale pak jsem dospěla do ideálního věku a najednou jsem pochopila, že se moc neznám a že nevím, proč to vlastně dělám. Když si potom člověk najednou sedne na prdel, tak přemýšlí, jestli by neměl jít radši třeba studovat.
Měla jste chuť jít studovat?
Právě že ne. Život sportovce je tvrdý, ale je to vlastně luxus. A to jsem si neuvědomovala: že člověk může cestovat, poznává jiné lidi, jiné kultury. Já to dlouho všechno viděla jen jako start-závod-cíl a toho ostatního jsem si ani nevšímala. Teď mě pobavila knížka Rafaela Nadala, kde se zmiňuje, že se v Pekingu na olympiádě seznámil s různými sportovci a byl rozhořčen z toho, jak málo si za tu dřinu a medaile vydělávají, že se ani nezabezpečí do budoucna. Tak jsem zjistila, že ta naše láska ke sportu je ještě větší než u sportovců, kteří si říkají: Jo, teď to bolí, ale za 10 let budu mít nohy na kanapi.
Kolikrát vás v tom vašem temném období napadaly myšlenky na konec kariéry? A na to, čím byste se živila?
Právě že takovými otázkami mě bombardovali lidé z okolí. Člověk se nad tím musí zamyslet a říci si: Ty jo, třeba to nepůjde a budu se muset nějak živit - a co pak? Potom se díváte, kam byste tedy šli studovat. A já zjistila, že mě nic neláká. Radši jsem si říkala: Ještě přece je nějaká naděje, že se to v lepší obrátí. Žádná jiná varianta mě nelákala, ani rodiny, ani studia. Baví mě jazyky, ale víc mě láká jít tady s Italama na kafe a učit se jak se řekne uno, due, tre, než abych je šla studovat. Ale tím neříkám, že nepůjdu studovat nikdy. Teď na FTVS i jinde na školách studují i lidé, kteří už mají rodiny či jsou podnikatelé. Tak si říkám, že času mám dost.
8. září 2012 14:23
