Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Konečně! oddechla si Huříková. Se zlatem si přivezla i stehy na ruce

Tereza Huříková | foto: Petr Lemberk, MAFRA

16 2014
Odjištěná cyklistická nálož. Titul juniorské mistryně světa v cross country z roku 2005 dlouho zůstával ve sbírce Terezy Huříkové osamocen, v seniorské konkurenci ne a ne uspět. Až nyní. "Přitom jsem to nečekala," pravila rodačka z Vimperka po návratu z Irska, kde v neděli vyhrála ME v maratonu na horských kolech.

Získala jste první velkou seniorskou medaili - jak se vám to poslouchá?
Výborně, mám velkou radost. Nečekala jsem to, protože se specializuji na cross country, v němž jsem před týdnem na mistrovství Evropy v německém St. Wendelu dojela třináctá. Teď mám novou motivaci, ráda bych uspěla i na mistrovství světa v maratonu, které se pojede za dva týdny v Jižní Africe.

Dobrá, ale cožpak je snadné přesedlat ze závodu v cross country, který trvá hodinu a půl, na tříapůlhodinový maraton, a ještě získat titul?
Těžko říct, asi je mi shůry dáno. (směje se) Je pravda, že v cíli jsem byla totálně vyčerpaná a chvíli mi trvalo, než mi došlo, co jsem vlastně získala. Jasno jsem měla až na stupních, když hráli naši hymnu.

Čemu přičítáte, že jste se dočkala tak výrazného úspěchu až v sedmadvaceti letech?
Že by houževnatosti a vytrvalosti? Ale taky tomu, že mě dost pronásledovala zranění, jen v posledních třech letech jsem měla dvakrát zlomenou klíční kost. To ale k našemu sportu patří, cross country se stává stále náročnější. Překážky jsou nastavené tak, že když si člověk nedá pozor, tak ho odvezou. Musím to zaklepat, teď si z mistrovství Evropy vezu jen několik stehů na lokti.

Také jste na dlouhé cestě za úspěchem vystřídala několik týmů, poslední rok jste členkou Specializedu. Byli jeho činovníci nervozní, když se vám i přes loňskou změnu prostředí tolik nedařilo?
Kdepak, nervozitu v týmu rozhodně necítím. Spíš naopak - obrovskou podporu a neustálé připomínání toho, že mi věří, že to jednou dokážu. Podporují mě všichni, od manažera až po mechanika a trenéra Viktora Zapletala. Jsem ráda, že jsem jejich očekávání naplnila.

Co vám říkali po závodě?
Byli nadšení, proběhla i malá oslava. A pořád jsem ze všech stran slyšela: já to věděl, já ti věřil! Vědomí, že jsem potvrdila jejich očekávání, bylo a je velmi příjemné.

Takže vás cyklistika bude bavit o to víc?
Ona mě baví pořád, pořád vytrvávám a věřím. Zvolila jsem si to jako povolání a nenechám se odradit ani zraněními, ani tím, že se mi třeba rok nedaří. Příkladů mám kolem sebe dost, třeba Jardu Kulhavého - ten v poslední době taky neustále bojuje se zraněními, a teď získal stříbro. O to větší je pak radost, když to cinkne. V mém případě ovšem platí - konečně.

Vám ale po těch letech už mnozí nevěřili, vašimi nejlepšími výsledky byly čtvrté, respektive sedmé místo z mistrovství Evropy a světa v cross country před dvěma lety. Vnímala jste tu nedůvěru?
Ano, ale hlavně od lidí v Česku. U nás je nedůvěra asi národní vlastností. Na druhou stranu mám i doma spoustu fanoušků, kteří mi věří a dívají to najevo. Zaplaťpánbůh za ně.

Dá se říci, že jste za rok spolupráce s trenérem Zapletalem našla novou cestu za úspěchy?
Nejspíš ano. O hledání to vlastně bylo pořád. Změnu trenéra přinesl vývoj, teď jsem maximálně spokojená. Cítím podporu i zázemí, vidím, že to funguje, našla jsem vnitřní klid.







Jste ve městě nová a nikoho neznáte?
Jste ve městě nová a nikoho neznáte?

Na eMimino.cz najdete maminky, které jsou na tom podobně.

Nejčtenější

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze