Nádherná štafeta, nádherný výsledek. Co pro vás třetí místo znamená?
Soukalová: Je úplně super. Pamatuju si dva roky zpátky Ruhpolding, kdy jsme byli takhle třetí ještě s Týnou Černou a Verčou Zvařičovou. Tehdy jsme si říkaly: Bůh ví, jestli se nám to ještě někdy podaří. A fíha, je to tady. Super. Myslím, že je to hrozné povzbuzení nejen pro nás, ale i pro kluky.
Vítková: Jo, teď by měli být namotivovaní, aby byli lepší než my.
Říkaly po štafetěEva Puskarčíková (1. úsek): Sama jsem byla překvapená, jak mi to jede, líp než jsem čekala. Mrzí mě jen, že jsem ztratila kontakt, když mi soupeřka přišlápla hůl a vláček biatlonistek mě předjel. Ale na kopci mě pak zachránil Jiřík Holubec (asistent kouče), když mi podal náhradní hůlku. Jitka Landová (3. úsek): Tak tahle štafeta se určitě povedla. Ta stojka pro mě byla těžká, byla jsem na pokraji sil a bála se, že to nedám. Ale na start jsem šla s tím, že odvedu dobrou práci, což se mi podařilo. Předchozí štafetové nezdary jsem si vůbec nepřipouštěla. |
Kdy vám bylo v průběhu štafety nejhůř a kdy naopak nejlíp?
Soukalová: Nejhůř mi bylo úplně zaručeně na střelnici, když jsem měla poslední rezervní ránu na poslední terč stojky. Tam se mi tak moc rozklepaly nohy, že jsem ani nevěřila, že to ještě dám. Modlila jsem se, abych nemusela na trestné kolo. A nejlíp mi bylo asi na začátku závodu, když jsem si po rozjetí připadala nějaká tuhá, ale potom jsem se do toho dostala a cítila, že to není úplně nejhorší. Tehdy jsem si začala víc věřit v běhu.
Vítková: Mně bylo nejlíp v cíli. A těch horších momentů bych našla víc. Jeden při položce vstoje, když jsem musela dobíjet jednu ránu. To se mi taky hrozně rozklepaly nohy. Až jsem si říkala, že ji nemůžu dát, asi třikrát jsem ji odkládala a čekala. Uklidňovala jsem se: Ještě tam máš na dobití dva další náboje. Ale chtěla jsem ten terč trefit napoprvé, což se nakonec povedlo. A pak mi bylo těžce, když jsem věděla, že za mnou jede Darja (Domračevová).
Po řadě štafet, které jste rozbíhala na prvním úseku, jste se nyní už podruhé osvědčila jako finišmanka. Jak se s novou rolí sžíváte, Veroniko?
Vítková: Nechci říct, že si na ni zvykám, ale... Ono je asi jedno, kdo pojede jaký úsek. Když se to sejde všem, dá se udělat dobrý výsledek.
Dodáváte teď i dalším členkám týmu sebedůvěru?
Soukalová: Já myslím, že holky mají víceméně v povaze, že se potřebují neustále o něčem ujišťovat. Stačí jeden dva závody a z té sebedůvěry velmi rychle vypadnete, jak jsem se letos přesvědčila na vlastní kůži. Ale i další holky jsou nadějné. Jsme rády, že v tom nezůstáváme s Verčou samy dvě. A cítíme oporu i z dalších stran týmu, což je skvělé. Hlavně do budoucna. Když si představím, kolik těch štafet ještě pojedeme, je to pro nás hrozné nabuzení. Já už teď, po závodě, mám chuť vyjet se dalších dvacet kilometrů.
Vítková (s úsměvem): Já tedy dalších dvacet kilometrů hned nepůjdu, to bych pak tu stíhačku neodjela.
Váš trenér Zdeněk Vítek se při závodě usmíval neustále. Bývá on vůbec někdy nervózní nebo naštvaný?
Vítková: Je pravda, že v pátek večer jsme se bály porady, co nám řekne po sprintu. Ale Bleky (trenérova přezdívka) neumí být na nás ošklivej.
Soukalová: Právě v tom je jeho velké plus. Není to člověk, který by měl výkyvy v chování, který by byl cholerický, prostě má takovou stabilní, pohodovou náladu. Když se nám někdy závod úplně nepovede, tak naopak i na tom hledá pozitiva. Šťourat se v něčem a hledat chyby, to umí každý. Povznést se nad to a jít s čistou hlavou dál, to je plus, které v něm máme.
Byla jste hodně zvyklá na trenéra Ondřeje Rybáře. Takže nevadí, když jste teď občas na tréninku bez něj, Gábino?
Soukalová: S Ondrou se znám od dětství, od miminka. Já jsem v něj hodně věřila vždycky. Je to člověk, který v mém životě neustále bude hrát velkou roli a moc si ho vážím. Ale na druhou stranu, ono se na to lehce navyká. Bleky, tedy náš trenér Zdenda Vítek, je hrozně pohodový a fajn člověk. Když jsme ještě minulý rok spolu trénovali a jezdili v mužském týmu, byl to jeden z lidí, kteří mi padli hodně do noty. Teď v něm cítím oporu úplně stejně. Je moc prima, že přešel na post trenéra a zůstal tak u týmu.
Během uplynulých dvou sezon čeští biatlonisté mnohokrát říkali: Našimi výsledky jsme si na sebe upletli bič. Teď jste si ho tedy upletly i v ženské štafetě?
Vítková: Spíš jsme si ho upletly už v Östersundu.
Soukalová: Jo, cukr a bič. Bez toho by nám to nejelo.
