Soudě dle vašeho výrazu těsně za cílem, dnešní závod vás opět jednou pořádně bolel.
Jo, bolelo to hrozně moc, hlavně poslední kolo. Pořadí bylo tak napínavé. Dostávala jsem informace, že jedu v pár vteřinách s dalšími závodnicemi. Musela jsem se zmáčknout až do finišové lajny.
A za ní jste potom ležela vyčerpaná na břiše na sněhu, stejně jako loni ve stříbrném cíli vytrvalostního závodu na mistrovství světa.
To je pravda. Tři sta metrů před cílem na mně volali, že jedu ve dvou vteřinách s Hildebrandovou. Říkala jsem si: Měla bych s ní otočit to páteční skóre 0:3 (tehdy prohrála s Hildebrandovou ve sprintu o tři desetiny).
Vyčerpaná Gabriela Soukalová v cíli vytrvalostního závodu v Ruhpoldingu.
S napětím jste tedy sledovala, jak Hildebrandové utíkají vteřiny a desetiny, když se blížila do cíle?
Ne, to jsem nesledovala vůbec. Já měla co dělat sama se sebou, abych si oblékla věci a byla schopná dál fungovat. Tak moc jsem se na trati vydala.
Žádné trable s hůlkou se tentokrát nekonaly, ale při výjezdu z první ležky jako byste přepadala na sníh. Co se dělo?
Oni tam totiž měli takové náledí, že vůbec nešlo pořádně se rozjet. Bála jsem se odrazit se z nohou. Proto jsem se snažila jakýmkoliv způsobem dostat přes tu plotnu, abych nespadla.
Úvodní kolo jste dnes rozjela velmi rychle, což nebývá ve vytrvalostních závodech vašim zvykem. To byl záměr?
Já vím, opatrná jsem po startu vůbec nebyla. Moc jsem nevěděla, jak rychle začít. Přece jen těch dlouhých závodů za rok moc neabsolvujeme. Tenhle jsem začala docela optimisticky. I když je fakt, že vyloženě dobře mi to jelo jen v prvním kole, pak už tolik ne. Ale věděla jsem, že musím jet hlava nehlava, zuby nehty, co to dá.
Sníh vám vyhovoval?
Byly to podmínky, které mi dost sedí. Sníh se vůbec nebořil, držel i ve stoupáních. Ale nebyl skluzný, spíš vyloženě suchý a drhnul.
Po druhé položce, kde jedna vaše rána letěla mimo terč, jste ještě věřila ve stupně vítězů?
Moc ne. Myslela jsem si, že zase až tak těžké podmínky na střelnici nejsou a že spousta holek určitě zvládne závod čistě. Když jsem potom slyšela informace, že bojuju na těsno s Hildebrandovou, tajně jsem doufala v první pětku. Ačkoliv zároveň jsem věděla, že ty nejsilnější startují až za mnou.
Ani jednu další ránu jste už neminula. Šéfrenér Rybář vás potom chválil, jak se zlepšujete běžecky a jak už jste zkušenou střelkyní, která pozná, kdy si má poslední ránu odložit.
No teda. Takovou chválu člověk hrozně rád slyší.
A jak to tedy bylo s tou odkládanou poslední ranou na závěrečné stojce?
Věděla jsem, že minutu v životě nenaběhnu. To pak člověk udělá cokoliv, jen aby se trefil. Radši tam budu půl minuty stát a mířit a nakonec se trefím, než abych uspěchala ránu, na kterou si nevěřím, a spadla tím o spoustu příček dozadu.
Už se vám třásly nohy?
Ne, jen jsem si dala opravdu cíleně záležet na celé té položce. Říkala jsem si, že jestli na ní prostojím o 10 nebo o 15 vteřin navíc, mě tolik nezabolí, než by zabolel minutový zásek. Věděla jsem: Musíš dát nulu, přes to nejede vlak.
Slalomářka Šárka Strachová soudí, že má nyní nejlepší formu za posledních pět let. Řekla byste něco podobného?
Je fakt, že jsem v laufu, jak už dlouho ne. Předloni, kdy jsem až do Anterselvy vedla svěťák, jsem na tom sice byla běžecky ještě líp, ale neměla jsem až tak stabilní střelbu. Tehdy jsem ještě neměla nasbíráno tolik zkušeností a kolikrát jsem závody střelecky neustála. Letos - což musím zaklepat - je to zatím má střelecky nejlepší sezona. S tím jsem nejspokojenější.
