Funguje to zatím jen částečně. Na 400 metrů překážek sice ovládla Zlatou tretru, pak přišla dvě třetí místa na Diamantových ligách v Birminghamu a v Oslu. „Zatím to není ono,“ přiznává 28letá atletka.
Ve čtvrtek dorazila do slunného Heraklionu, kde ji o víkendu čeká další start. V městě prodchnutém antickou historií se pokusí s českým týmem vybojovat postup mezi elitu na atletickém ME družstev.
„Říkám si, že na MS v Londýně by to byl krásný závěr kariéry. Získala jsem tam první olympijskou medaili.“ |
Může člověk za rok zapomenout, jak skákat přes překážky?
To ne. Je to jako jízda na kole. Když to děláte odmalička, tak na něm umíte, i když rok nejezdíte. Ale s rytmem závodu je to něco jiného.
Co tím myslíte?
Člověk musí vnímat tempo mezi překážkami. Před dvěma lety jsem nad tím nemusela tolik přemýšlet. Teď třeba musím pošetřit síly do páté překážky, abych věděla, že mám na zbytek trati z čeho brát. Musím vnímat rytmus. Ne že mi střelí za zadkem, já vyběhnu jak splašená a v půlce trati zjistím, že už nemám na to, abych to doběhla. To se musí zase naběhat.
Co si ještě člověk musí obnovit? Rytmus závodních dnů?
Přesně. Dřív jsem to měla tak, že jsem přiletěla, šla se rozcvičit, pak vyspat, na snídani v deset, procházka, oběd, pak jsem si na chvíli lehla, dala si kafe a začala se chystat na závod. Pak jsem to dlouho nezažila, tak se do toho musím zase dostat.
Jak je to složité?
Dá se to obnovit rychle, ale tím, že jsem to dlouho nedělala, tak už to nejde automaticky. Musím si říkat, v kolik hodin mám co udělat, abych zase najela na to, co mi svědčilo.
Znervózní člověka, když ví, že vše nejde úplně automaticky?
Tím, že to není úplně zajeté, tak nervózní jsem. Ale s každým závodem se to zlepšuje.
Atletické ME družstevČeši letos soutěží v první lize, která se uskuteční o víkendu v řeckém Heraklionu, hlavním městě Kréty. Pro návrat do superligy musí skončit mezi 12 týmy do třetího místa – a Češi patří k favoritům. Muži i ženy závodí ve 20 disciplínách, vítěz každého závodu bere 12 bodů, poslední závodník jeden. Na závěr se body ze všech disciplín sečtou a vytvoří se celkové pořadí. |
Čemu přičítáte to, že jde návrat mezi úplnou elitu pomaleji, než jste čekala?
Roční pauza, i když se to nezdá, je poměrně dost. Myslela jsem si, že tolik za ten rok neztratím. Že trochu potrénuju a budu tam, kde jsem byla. Chodila jsem na kolo, plavat. Tím se udrží fyzická kondice. Ale dech je přece jen něco jiného. Navíc nemám úplně vrozenou rychlost, kterou musím hodně trénovat, abych se zlepšila. To jsem nemohla dělat, hodně jsem ztratila a teď se vracím postupně zpátky. Vrátit se do rychlosti, jakou jsem měla předtím, bude základ.
Jak na to?
Je to otázka závodění a tréninku. A hlavně mě nesmí nic bolet. Věřím, že se do srpnového mistrovství světa dá udělat ještě kus práce. Asi se nedostanu tam, kde jsem byla před dvěma lety. Ale myslím si, že můžu běhat na špičce a bojovat o medaili i tak.
V roce 2013 jste byla neporazitelnou šampionkou. Teď si zvykáte na novou roli. Jak vám v ní je?
Je to jiná role, ale je fajn. Tlak na mě není takový. Přijde mi, že jsou kolem mě docela rozumní lidé a fandí mi. Říkají, že je dobře, že jsem zpátky, ne třeba úplně na vrcholu, jak jsem byla, ale že to chce trpělivost a zase se tam dostanu. I soupeřky chodí a říkají, že mě vítají zpátky, což je moc příjemné.
Berete nyní jako odměnu, že můžete vůbec závodit?
Jsem za to hrozně ráda, i když to ještě pořád není ono. Ale jsem ráda, že jsem se vrátila do špičky, byla jsem teď dvakrát třetí. To beru jako úspěch po tom, co jsem skoro rok nemohla trénovat, závodit.
Bylo na roční pauze aspoň něco pozitivního? Třeba čas na jiné koníčky?
Myslela jsem si, že budu mít spoustu času, ale tím, jak jsem se chtěla vrátit a pořád řešila tu nohu, tak jsem obcházela rehabilitace, fyzioterapeuty... Ale ne že bych se jen sužovala tím, že nemůžu trénovat, závodit. Scházela jsem se víc s kamarády, které normálně nemůžu vidět. Jezdila jsem po výletech, bylo to zase úplně něco jiného.
„Roční pauza, i když se to nezdá, je poměrně dost. Myslela jsem si, že tolik za ten rok neztratím.“ |
Uvědomila jste si, že atletika není v životě vše?
Jasně, nejde o život. Docela jsem si za ten rok vyčistila hlavu. Ač se to nezdá, tak je docela náročné jet ve stejném režimu pořád deset let.
Jak se vyčištěná hlava projeví?
Neberu to jako otázku života a smrti. Jdu na start s tím, že si to jdu užít, a běžím to, na co mám. Fakt, že na tom nejsem jako před dvěma lety, je daný tím, že jsem dva roky neběhala, ale určitě z toho nejsem úplně vyřízená. Věřím tomu, že musím být jenom trpělivá.
O víkendu vás čeká atletické mistrovství Evropy družstev. Jaké pro vás je závodit za tým?
Je to vždycky něco jiného. V takovém počtu se sejdeme jednou za rok, je to fajn akce. A připadá mi, že tam dost lidí podá mnohem lepší výkony, než když závodí sami.
Najde se čas si to společně užít?
V neděli je vždycky banket. Všichni jsou na něm unavení po víkendu, jelikož je to docela zápřah fyzický i psychický, ale dokážeme si to užít. Ovšem není to tak, že bychom se opíjeli. Dáme si skleničku vína nebo pivo, každý si dokáže srovnat v hlavě, co je pro něj dobré.
Jak vidíte svou atletickou budoucnost dál?
Určitě chci na mistrovství světa v Pekingu a na olympiádu v Riu. A říkám si, že na mistrovství světa v Londýně 2017 by to byl krásný závěr kariéry, získala jsem tam první olympijskou medaili. Pak si myslím, že už toho budu mít dost, atleticky dál nekoukám.
A neatleticky?
To už jo. Budu mít věk, chtěla bych mít rodinu a dělat i něco jiného.
Co třeba?
Teď jsme rozjeli HESU akademii pod mým jménem, což jsou různé kroužky pro děti, sportovní kempy, tréninky pro hobby běžce. Tímto směrem bych se chtěla ubírat, to by mě asi bavilo.
