Dosud byl totiž ve Světovém poháru sedmkrát na stupních, ale ještě nikdy v této zemi.
Jaké to je znovu se dívat na skokanský svět ze stupňů pro nejlepší závodníky?
Je to prima, protože výsledky už delší čas nebyly takové, jaké jsme si s Richiem (trenérem Schallertem - pozn. aut.) představovali. A hlavně jsem rád, že jsem dohnal nemálo soupeřů, kteří mi každým skokem uskakovali - teď se znovu ukázalo, že mám na to, abych je porážel.
Po prvním kole jste byl pátý. Byla to injekce?
Jo, a hodně silná, i když první skok byl trošku tvrdší a nervóznější, až druhý už byl uvolněný. Ale já už skákal dobře na trénincích, takže jsem si začal věřit, což bylo důležité.
A kdy jste začal věřit, že byste mohl dosáhnout na pomyslnou medaili?
Nevěřil jsem tomu do poslední chvíle. Sice mě nepřeskočil Kasai, který skákal po mně, ale když šel poslední Michael Hayböck, tak jsem byl smířený s tím, že budu čtvrtý. Jenže on to pokazil, i když to bylo o kousíček.
Byla ve vás malá dušička?
To ani ne. Ono je to ve finále jedno, protože ve špičce jsou malé rozestupy. Pro mě je důležité, že jsem se zase vecpal dopředu, o to víc se těším na další závody.
V poslední době jste se usadil na hranici elitní desítky, ale dopředu ne a ne proniknout. Teď se to konečně povedlo. Čemu to přičítáte?
Možná je to tím, že jsem přestal závodit a soustředím se na skákání. Přiletěli jsme a Richie mi povídá: „Hele, žádnej stres, tady si jen zatrénujeme a soustředíme se na další závody ve Willingenu a Neustadtu.“ To mě možná trochu uvolnilo, ale najednou jsem stál na bedně. Je to pro mě ponaučení, budu se snažit skákat uvolněně a spíš tréninkové skoky a výsledek přijde. Tenhle je výborný.
Bavili jste se o tom s psycholožkou, paní Sládečkovou?
Jasně, říkal jsem jí, že potřebuju udělat nějaký výsledek, ale ona mi dala takový příklad, že to není úplně ideální. Horolezci prý, když lezou nahoru, tak taky nekoukají, jak je to ještě daleko, protože by jim to bralo sílu. Dívají se jen těsně před sebe a vrchol přijde sám. Já si to vzal k srdci a vyplatilo se to, musím jí poděkovat.
Před závodem jste měl obavy, že závody v Sapporu může poznamenat vítr, ale to se nepotvrdilo. Je to tak?
Vítr tady vadil jen v pátek, kdy se nedalo skákat vůbec. Dneska byli všichni překvapení, jak to byl poměrně klidný závod, všichni z toho měli radost. Já samozřejmě taky a doufám, že to vydrží do zítra. Údajně by měly být ještě lepší podmínky než dnes v sobotu. Dvě spravedlivá kola a spravedlivý výsledek, to je i moje přání.
Před středečním odletem do Japonska jste si postěžoval na virózu. Už jste zdravý?
Ještě úplně ne, dozvuky cítím. Ale nejsme běžci na lyžích a i když jsem trochu nachcípaný, energii mi to nebere.
Řada soupeřů, kteří ve druhém kole skákali před vámi, se ani nepřiblížila k výkonům z úvodního kola. Nejímal vás děs?
Abych se přiznal, vůbec jsem se nedíval, takže mě to ani nemohlo rozhodit. Ale jsem radši, když jsou těžší podmínky, protože mám dobré nohy - kdybych viděl, že kluci skáčou míň, tak by mě to možná ještě povzbudilo.
Na čtyři skokany, kteří ve druhém kole skákali po vás, jste se ale asi díval...
Jo, na ty jsem se koukal. To už jsem klidný nebyl, přišla nervozita, ale hlavní bylo, že se mi oba skoky povedly.
Jaká dosud byla vaše nejlepší vzpomínka na Japonsko?
Vzhledem k tomu, že se mi tady skokansky moc nedařilo, tak to byla rýže. Doma ji moc nejím, ale tady ji můžu vždycky - k snídani, k obědu i k večeři. Na japonskou rýži, která je dost jiná než ta u nás, se těším už v letadle.
No jo, ale dnes jste skončil třetí, poprvé jste v Japonsku stál na stupních...
Tak to jednoznačně přebije i tu rýži. Dosud jsem tady měl nejlepší umístění snad páté místo, jestli nepřeháním, teď si to vychutnávám. Ale skáčeme ještě zítra a... Co kdyby přišla ještě silnější vzpomínka?
