Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Bauer: Všichni končí, jen já tu straším. Sen? „Bedna“ na Tour de Ski

Lukáš Bauer na trati olympijského závodu na 50 km s hromadným startem. | foto:  Michal Růžička, MAFRA

2 2014
Nechybělo moc a český běh na lyžích by přišel o svou největší postavu. Trojnásobný olympijský medailista Lukáš Bauer to při jednání s šéfy svazu po minulé sezoně postavil jasně: „Buď si půjdu svojí cestou, nebo s lyžováním skončím!“

Obě strany se nakonec dohodly a Bauer se v letní přípravě úplně oddělil od české reprezentace. Ještě víc než v minulosti se připravuje s částí německého národního týmu sídlící kousek od Božího Daru, kde bydlí. A zkusil si také tréninky se skupinou kolem elitního ruského běžce Alexandra Legkova.

Bauer tak v 37 letech kariéru nekončí a ani nechce vyhlašovat, že tahle sezona pro něj bude poslední.

„Jsem pořád hladový něco dokázat. I kvůli manželce a dětem, které okrádám o čas,“ tvrdí běžec Dukly Liberec. „Vloni se mi znovu podařilo stoupnout si na stupně vítězů a hledám cesty, které mi k tomu můžou pomoct. A aby mě to přitom bavilo.“

Jak přesně vypadá vaše „odtržení“ od české reprezentace?
Připravuju se stejně jako v posledních třech letech s tréninkovou skupinou německé reprezentace z Oberwiesenthalu, což mám pět kilometrů od domu. Je ale fakt, že můj celý letošní trénink probíhá mnohem víc stranou českého národního týmu. Měl jsem naprosto jasno v tom jak, s kým a proč se chci připravovat.

Jaké vás vedly důvody k tomu, že to nebude s českým týmem?
Ty důvody jsou dva. Jednak zájem trénovat trošku jinak. Při spoustě soustředění, které má česká reprezentace, mi nezbýval žádný prostor k tomu, abych se mohl zaměřit na takový trénink, jaký chci. Nedokázal jsem nabourat standardní model přípravy, který mi úplně nevyhovoval.

Fotogalerie

Lukáš Bauer

A druhý důvod?
Ten je ještě důležitější: rodina. Už několikrát jsem říkal, že ukončím kariéru, ale mám pořád chuť závodit. Jenže děti rostou a zaslouží si moji pozornost. Chci prostě trávit víc času doma a jsem přesvědčen, že i v domácích podmínkách se dokážu kvalitně připravit.

Také jste trénoval s ruskými běžci. Jaké to bylo?
Ano, připravoval jsem se se skupinou kolem elitního běžce Alexandra Legkova. Dřív byla ruská škola založená na tom, že každý trénink musí bolet, často se šlo až přes závit. Legkovova skupina má ale švýcarského trenéra a připravuje se norským stylem.

V čem to spočívá?
Spousta tréninků je mnohem lehčí, než je zvykem u nás. Ale když pak přijde opravdu těžký, stojí to za to. Legkov šel v posledních letech hodně nahoru a pro mě byla obrovská zkušenost trénovat s tak dobrým závodníkem, kterého jsem dřív porážel, pak jsme byli nastejno a teď zas on poráží mě. To mě může nakopnout. V posledních sezonách jsem byl v České republice nejlepší a je strašně těžké udržet si laťku a být tahounem pro ostatní. Když ale na těžkém tréninku sotva visíte za běžcem, který je druhý na světě, je to něco úplně jiného.

Co jste se od Rusů naučil?
Oni dost trénují výbušnou sílu s činkami, to u nás dělají jen někteří sprinteři. Trendy se ale mění. U nás je to hodně závislé na tom, jak k tomu který trenér přistoupí. Já vždycky trénoval pod Mírou Petráskem, kterého považuju za velkou kapacitu v rámci republiky, ale chtěl jsem vidět, jak to funguje jinde.

Takže pořád objevujete nové věci?
Snažím se o to celou kariéru. Když jste v jednom rybníku moc dlouho, je to fajn, protože víte, co vás čeká. Ale na druhou stranu se nerozvíjíte tak, jak byste mohli. A i když moje lyžařská kariéra už nebude moc dlouhá, pořád mě zajímá, jak to dělají jinde, jestli by to pro mě nebylo trošku lepší. Pokud s nimi ale nejste přímo na tréninku, nepoznáte, jaké to je. Já už od olympiády v Turíně pendluju mezi Českem a Německem, vyzkoušel jsem si i trénování s Northugem. Prostě mě to zajímá. Svoji nejlepší sezonu jsem měl sice v letech 2007/08, ale pořád jsem byl hladový. Vloni se mi znovu podařilo stoupnout si na stupně vítězů a hledám cesty, které mi k tomu můžou pomoct. A aby mě to přitom bavilo.

Na vrcholné úrovni už závodíte skoro dvacet let. Jak se vám po ránu vstává?
Úplně v pohodě, děti chodí do školy, takže mám budíček před půl sedmou. Je fakt, že dřív jsem se těšil i na těžký trénink a teď mám kolikrát tendenci ho odsunout. Ale to je normální. Právě proto potřebujete tréninkovou skupinu. Když vidíte, jak ostatní kmitají, tak musíte taky. Samozřejmě nechcete, aby vám nakopal zadek nějaký junior.

„Jsem pořád hladový něco dokázat. I kvůli rodině, kterou okrádám o čas.“

Lukáš Bauer

Už se připravujete na život po ukončení kariéry?
To ještě úplně ne. Musím přiznat, že jsem hodněkrát zvažoval, jestli už jsem to neměl ukončit. Domlouvání se svazem letos nebylo jednoduché, ale já to postavil dost nekompromisně: „Buď si půjdu svojí cestou, nebo skončím.“ A naštěstí jsme našli společnou řeč. K myšlenkám na konec mě ale přivádí i to, že skončili Jirka Magál a Martin Koukal, tedy členové mojí lyžařské generace. Teď jsem v reprezentaci, kde je druhý nejstarší Martin Jakš o devět let mladší než já. Chci pořád potvrzovat svou výkonnost z dřívějška. Každý si řekne: „Jsi starší, výsledky půjdou dolů.“ Já ten pád chci ale minimálně zpomalit nebo dokonce zastavit.

A co vás motivuje ještě?
Vím, že obírám rodinu o hodně času. I před nimi chci obstát se vztyčenou hlavou. Aby řekli: „Stojí to za to, my ho podporujeme.“ Pro manželku je strašně těžké starat se na horách o dvě děti, vozit je pořád dolů do školy nebo na kroužky a já abych pak jezdil třicátý ve svěťáku? To v žádném případě!

Je to pro vás hodně silný motor?
Samozřejmě, protože třicátým místem nejenže bych nějak extra nevydělal, ale ani by mě to neuspokojovalo. I když mám ten sport tak rád. Děti rostou strašně rychle a to už se nevrátí. Teď jim je deset a sedm let. Mates hraje fotbal, Anetka jezdí na běžkách. Vědí, že s nimi někdy nemůžu být, protože mám třeba těžký trénink. Ale když přivezu medaili a uvidí mě v televizi, budu mít aspoň pocit, že to za to stálo. Je to asi trochu naivní, ale já to takhle cítím.

Jaký výsledek by pro vás v příští sezoně byl ten špičkový?
Jednoznačně medaile z mistrovství světa. Vím, že bude viset strašně vysoko a nemám problém přiznat, že frekvence, s níž budu obsazovat stupně vítězů, se s věkem snižuje. Ale medaile ze šampionátu by pro mě byl splněný sen. Netrénuju proto, abych skončil desátý, i když i to je slušné umístění. A v příští sezoně chci rozhodně absolvovat víc dálkových běhů.

Lukáš Bauer

  • Český reprezentant v běhu na lyžích, 37 let.
  • Výška: 181 cm, váha 70 kg.
  • Klub: Dukla Liberec
  • Úspěchy: v sezoně 2007/08 suverénně vyhrál prestižní sérii Tour de Ski i celkové pořadí Světového poháru. Svůj triumf na Tour de Ski zopakoval i o dva roky později. Získal tři medaile na olympijských hrách (Turín 2006, Vancouver 2010), na mistrovství světa 2009 v Liberci byl stříbrný na 15 km klasicky.
  • Rodina: s manželkou Kateřinou vychovávají na Božím Daru syna Matyáše a dceru Anetu. Bauer je zetěm bývalé běžkyně na lyžích Heleny Balatkové Šikolové, která získala roku 1972 na ZOH v Sapporu bronzovou medaili.

Kariéra se vám krátí. Vychutnáváte si tréninky i závody o to víc?
Já nevím, jestli bude nadcházející sezona pro mě ta poslední. Třeba se mi povede pár závodů a budu chtít jezdit dál. Navíc když jednou řeknu, že končím, bude to znamenat, že jsem uzavřel jednu etapu života. A já mám lyžování tak rád, že ji uzavřít nechci. Snažím se užívat si sezonu bez ohledu na to, jestli je poslední. Tréninkový plán je nabitý, je to určitý stereotyp, jste v presu a nemůžete si užívat každý trénink.

A závod?
Užívám si ten moment v cíli, jenže pak přijde kolotoč - vyhlášení, rozhovory, tiskovka. A večer člověk sedí na posteli a říká si: „No tak jsem vyhrál svěťák, no a co.“ Nepamatuju si závod, kde bych si vítězství opravdu užil.

Skutečně?
Jeden vlastně ano. V minulé sezoně ve finském Kuusamu, kdy jsem ve vítězství vůbec nevěřil. Když jsem dojel do cíle, měl jsem takovou radost, že jsem v tom křesle pro lídra úplně zářil. To byl asi první závod, který jsem si fakt užil. V předchozích letech jsem totiž žádný závod nevyhrál a kolikrát jsem si říkal, že už to ani nepřijde.

Máte ještě nějaký další lyžařský sen?
Pořád mám v hlavě, že bych chtěl při Tour de Ski ještě jednou stát na Alpe Cermis na stupni vítězů. Je jedno, na jakém, ale prostě tam zase být. Přitom jsem skoro přesvědčený, že letos Tour de Ski úplně vynechám. Když kolem sebe vidím tolik mladých závodníků, čím dál víc si uvědomuju, že není běžné mít kariéru tak dlouho. Pořád mi připadá, že od mých začátků uběhla jen chvíle a že mám ještě všechno před sebou. Ale pak si uvědomím, kolik bylo talentovaných závodníků a už tady nejsou, a Bauer tady pořád straší. Dokonce si myslím, že tím musím spoustu mladých závodníků deptat.







Najdete na iDNES.cz



mobilní verze