Trochu si tak pokazila jinak životní podzim. V létě po devíti letech opustila olomouckou Zoru a vydala se do francouzských Met. S nimi v devíti kolech ligy ani jednou neprohrála a odchytala i zápasy v Lize mistryň. "Příchod do neznámého prostředí nebyl tak těžký, jak jsem si myslela. Zvládla jsem to docela dobře," přemítá Raníková.
Proč to na světovém šampionátu nevyšlo podle vašich představ?
Nesešla se forma a nebyl ani dobrý pocit z výkonů. Loni na Evropě jsme sice prohrávaly, ale měly jsme dobrý pocit, protože jsme hrály dobře. Letos se forma vůbec nesešla. Samozřejmě pokud by nám někdo před šampionátem řekl, že budeme patnácté, tak bychom to braly. Ale spíš jsme viděly, že soupeři byli hratelní, ale my jsme to nezvládli.
Trenér Bašný zmiňoval mezery ve hře obrany.
Všichni mluví o obraně, ale bylo to i o bráně. Zákroků moc nebylo, a když jsme na Euru hrály vyrovnaný zápas, bylo to tím, že brankářky měly spoustu zákroků. Pak šlapala i obrana, pomáhaly jsme si navzájem. Teď to v bráně nešlo, a proto to nedopadlo dobře. V jiných zápasech jsme se zase trápily v útoku. Myslely jsme si, že navážeme na loňské Euro, ale vůbec se nám to nepovedlo.
Omezovalo vás zraněné koleno?
Z posledního zápasu ve Francii mám natržený úpon stehenního svalu. Těsně před mistrovstvím mi píchli do kolena kortikoidy, aby se trochu dalo dohromady. Na mistrovství jsem hrála pod prášky, trápila jsem se sama se sebou a holkám moc nepomohla. Nešlo to. Snažila jsem se, ale nedalo se.
Teď vás tedy čeká pauza a léčení?
Do Francie se vracím 30. prosince, protože 4. ledna hrajeme francouzský pohár a doufám, že mě tam dají trochu dohromady. Protože v tomhle stavu už nebudu moc schopná chytat jako dříve. Čeká mě nějaká speciální terapie, uvidíme, jak rychle to půjde.
Když jste v létě odcházela ze Zory do Met, chtěla jste si dokázat, že máte na to hrát na světové úrovni. Jaké je vaše hodnocení po půl roce?
Jsem spokojená už jen proto, že jsme byly v Metách na začátku sezony tři brankářky a já jsem téměř sama odchytala celý podzim, tedy patnáct zápasů. V prvních dvou měsících jsem se i dostala do nominace na nejlepší hráčku ligy. Jsem spokojená, že jsem dostala šanci a výkony byly dobré. Možná kdybychom byly všechny tři brankářky zdravé, třeba by to bylo jiné. Ale takto jsem ukázala, že můžu francouzskou ligu chytat.
A zároveň pomohla Metám neztratit na podzim ani bod...
Sice jsme vyhrály všechny zápasy, ale nepřejely jsme každého o deset, například s předposledním jsme vyhrály jen o gól. Týmy jsou hodně vyrovnané, ne jak v interlize, kde je silná trojka, která zbytek přehrává.
I tak jste na nejlepší cestě za titulem.
Tam se s ničím jiným ani nepočítá, než že vyhrajeme ligu i Francouzský pohár. V Lize mistrů jsme sice vypadly, ale na jaře budeme pokračovat v Poháru vítězů pohárů. Dostali jsme Zvezdu Zvenigorod, výborný ruský mančaft, tak uvidíme, jak se s nimi popasujeme.
Jak zvládáte tlak špičkového týmu, který musí vyhrávat?
Je to náročné, tlak je silný. Musíme vyhrát všechny zápasy, ale podmínky k tomu zas takové nejsou.
Jak to?
Ve Francii nikdo neřeší regeneraci, v tomhle jsme v Česku dál. V Olomouci bych to nazvala luxusem proti tomu, co jsem zažila v Metách. Za čtyři měsíce jsem byla třikrát v lázních a to bylo všechno, takže žádné masáže a podobně.
Jak vyznívá srovnání sportovní kvality francouzské ligy a interligy?
Francouzská je určitě kvalitnější. Je v ní spoustu reprezentantek a každá hráčka je individuálně mnohem lepší, rozdíl je i v rychlosti, tvrdosti obrany a všem ostatním. Ligu sice hraje jen deset týmů, takže na podzim i na jaře se hraje jen devět zápasů, ale k tomu ještě Francouzský a Ligový pohár. Do toho jsme měly ještě Ligu mistrů, takže zápasů bylo hodně a hrávaly jsme středa, sobota.
Francouzsky jste se začala učit už předem, usnadnilo vám to začátky?
Měla jsem štěstí, že jsem hned dostala svého profesora, který mě učil a hodně mi pomohly i spoluhráčky. Sice je nás osm cizinek a mezi sebou jsme se bavily anglicky, ale místní hráčky se raději baví francouzsky a v šatně nic jiného nezní. Po čtyřech měsících už se dokážu domluvit, zařídit si co potřebuju a hlavně mě to baví. S jazykem tedy problémy nebyly.
Takže jste se rychle adaptovala na neznámé prostředí?
Nebylo to tak těžké, jak jsem si myslela. Zvládla jsem to docela dobře. Město je krásné, hráčky mi hodně pomáhaly a strašně rychle mi to uteklo. Také proto, že jsme kromě házené neměly moc volného času. A když byl, šla jsem na kurzy francouzštiny, podívat se do města nebo se srbskými spoluhráčkami na večeři. Také žije v Metách Lenka Kysučanová (bývalá opora Zlína a reprezentace - pozn. red.), takže jsem trávila čas s ní a její malou dcerkou.
Jaký dojem na vás udělala Liga mistryň?
Úžasný zážitek. V Metách přišlo 5 000 lidí, lidé tu házenou zbožňují a na Ligu mistrů bylo vyprodáno. Fanoušci jsou schopní na nás čekat po zápase dvě hodiny, jen aby si s námi mohli promluvit a vyfotit se. Všichni chodí ve žlutých tričkách, což je naše barva. Na zápasech bývá skvělá atmosféra a Liga mistrů je úplně jiný svět. Užívám si ho od první do poslední minuty.
K postupu ze skupiny do další fáze vám chyběl jen bod. Jak jste se s tím srovnala?
První zápas s Lipskem jsme prohrály o gól a ten ve finále rozhodl o tom, že jsme nepostoupily. S každým soupeřem jsme totiž jednou vyhrály a jednou prohrály. Když se podívám, tak Iveta Luzumová s Thüringerem postoupila ze skupiny i se čtyřmi body. My jsme měly o dva víc a vypadly jsme. Je to možná trochu nespravedlivé, ale prohrály jsme si to samy prvním zápasem.
Co vás ve Francii překvapilo?
Životní úroveň. Francouzi mají na všechno času dost, nikam nespěchají, život si užívají. Žádný stres, vynikající jídlo a život je tam celkově jiný než u nás.
Nemrzí vás, že jste nešla do zahraničí dřív?
Musela jsem dodělat školu. Jednou s házenou skončím a pak ji budu potřebovat. Jsem ráda, že jsem si to mohla vyzkoušet a o zážitky ze světové házené jsem nepřišla.
Zůstanete tedy i příští rok?
Když mi vydrží koleno a zdraví se trochu zlepší, tak bych ještě rok zůstala.
Byla by škoda končit i proto, že se po letech daří reprezentaci probojovávat na šampionáty?
Ale říká se, že je lepší končit na vrcholu, ne? (smích) Uvidíme, jak všechno dopadne. Zatím to nechávám otevřené.
