Začněmě juniory, jak jste spokojený s jejich výkony?
Čtrnácté místo Gavendy je pro něj do budoucna takovou vstupní branou. Byl tuším čtvrtý mezi prvoročáky a byly to pro něj první zkušenosti ze světového šampionátu, které příští rok může využít. Myslel jsem, že by do pětadvacítky mohli být dva, ze začátku tam byl i Sirůček, ale ve druhém kole měl pád a pak už se spíš propadal. Zbylí tři víceméně sbírali zkušenosti. Viděli velký závod a co je důležité - všichni chtějí dál dělat cyklokros.
Narážíte na časté přestupy od cyklokrosu na silnici nebo na bajky?
Oni sami musí vědět, jestli je reálné uspět tam, nebo tam. A hlavně musí stát nohama na zemi. Na mistrovství světa jsem to s nimi probíral a chtějí být cyklokrosaři.
JSEM MISTR SVĚTA! ANEBO NE. Český cyklokrosař Adam Ťoupalík slaví. Jenže o kolo dřív. Nakonec mu v závodě MS do 23 let patřilo stříbro.
Dvě stříbrné medaile v třiadvacítkách - lepší to asi být ani nemohlo, ne?
Já se snažil být od začátku pozitivní a chvílemi to nebylo jednoduché. Ale věřil jsem Nikole i Adamovi, zaplaťpánbůh, že je máme. Navíc, Adam může v téhle kategorii závodit ještě dva roky, Nikola dokonce tři. Ne že bychom od nich každoročně čekali nějakou placku, ale ta šance tam je. S jejich výkony je určitě maximální spokojenost. Ostatní to snad nakoplo, chtějí se zlepšovat.
Je to i pro ně povzbuzení, že můžou vzhlížet ke stříbrným medailistům z mistrovství světa?
Stoprocentně, přece jenom je to medaile. Důležité je, abychom byli pořád tým, z něj pak výsledky vychází, a o to se snažím. Pokud nebudeme dobrý tým od juniorů po elitu, bude to špatné. Když se někomu daří, tak se s ním třeba svezete, nakopne vás to. Třeba Denisy Lukešová a Mináriková-Švecová si s Nikolou fandí, přejí si. Říkají, že chtějí být jako ona. Je to něco podobného, jako když jsme byli mladí my a vzhlíželi jsme k Radkovi Šimůnkovi staršímu, nebo Jirkovi Pospíšilovi. Teď je to podobné. Kluci se chtějí přiblížit Adamovi, holky k Nikole.
Takže s atmosférou v týmu jste byl taky spokojený?
Snažil jsem se to dělat jako v belgických manšaftech, kde se nás snažili stmelit, ač jsme byli jiné generace. Byl jsem tam jeden z nejstarších, pak tam byl i Erwin Vervecken a Tom Meeusen, který je tuším ročník 88. A trenérovi se to dařilo. Musel skloubit mentalitu Holanďanů, Belgičanů, Lucemburčana a Čechů. Tehdy jsem tam byl se Štybym a (Karlem) Hníkem. Když parta funguje, tým jde hrozně nahoru. Podařilo se dát dohromady skvělé mechaniky, fyzioterapeuta, opatrovatele kol, to všechno byly klady pro závodníky. Pak jsou i oni v pohodě, uvolnění.
Nikola Nosková měla během pátečního tréninku dva pády, vypadala zlomeně. I přesto jste jí věřil?
Co mám říct? Všichni jsme se snažili, aby měla Nikola pohodlí. Jasně, spadla, brečela, ale co jsme jeli poslední tři svěťáky, na všech jsem si pak dělal rozbory, kdy jsem porovnával časy holek, které jezdí třiadvacítku. A z nich mi vycházelo, že zajížděla během závodu druhý, třetí nejrychlejší čas. Nechtěl jsem to zakřiknout, protože vím, že se může stát chyba, nervy pracují. Ale věřil jsem, že ta medaile tam může být. Snažil jsem se ji na ni připravit. Rozbory byly i pro ni motivující a uklidňující, protože věděla, že je schopná jet s nejlepšími.
Nikola Nosková si v kategorii do 23 let jede na mistrovství světa pro stříbrnou medaili.
U Adama Ťoupalíka zase přišlo zaváhání v předposledním kole. Co se vám v tu dobu honilo hlavou?
Prožívali jsme to všichni. Kdo je Čech, měl v tu chvíli infarkt. Stalo se, co se stalo, tohle neovlivníte. Když je kolem trati čtyřicet až padesát tisíc lidí, neslyšíte nic, tohle si musí závodník hlídat sám. Myslel si, že jede poslední kolo, v tom davu mohl něco přeslechnout, ale ukázal, jaký je závodník! Jak odolný je, když byl schopný znovu nahodit motor a vrátit se do závodu. Přitom už mu tělo vyplo, vyplavovalo endorfiny, zakyselovalo se. K tomuhle velký respekt, bylo to obdivuhodné.
Byl tohle pro vás právě ten moment, na který byste nejraději zapomněl?
Asi jo. Když Ťoupi zvedal ruce a nevěděl, že má ještě jedno kolo, to vážně bylo na infarkt pro všechny. Stáli jsme tam s Tondou Ungrmanovým, byl to pro nás šok.
A na kterou vzpomínku budete naopak nejraději vzpomínat?
Obě medaile byly krásné, ale asi hlavně ta první + atmosféra v týmu.
Ženám se v elitě závod úplně nepovedl...
U Pavly Havlíkové už to nebylo takové svěží jako ze začátku sezony, stejně jako před týdnem. Je to mistrovství světa, hrozně těžký závod. Ale čekal jsem, že bude v nejlepší desítce a Martina Mikulášková do dvacítky. Nebyl to propadák, ale čekal jsem, že by tam měly být.
Naopak mužům v elitě asi nemáte co vytknout, ne?
Přesně tak, oba odjeli výborný závod. Bylo důležité je namotivovat a vybláznit. Šimon má spoustu zkušeností, trať mu seděla, celý závod jel v desítce. Michael se zase pohyboval mezi jedenáctým a dvanáctým místem, až v předposledním kole šel k zemi, kde ztratil vteřiny. Na konci ho převálcovala skupina s Larsem Boomem. Ale na to, že jsme startovali ve dvou, to byl od obou výborný výkon.
Byly dvě stříbrné medaile tou pravou injekcí, kterou cyklokros potřeboval?
Takhle, podle toho, jak se sezona odvíjela, byli k nám všichni skeptičtí - prý tam nic nezajedeme, závodníci jsou špatní... Zaplaťpánbůh za ty dvě medaile, ale já jsem v ně opravdu věřil. Nepropadal jsem panice, spíš je motivoval. Když jste negativní, nic vám nepůjde.
Šampionátem otřásl i doping Belgičanky van den Driesscheové. Jaký na to máte názor?
Je to kaňka pro světový šampionát, protože Belgičani ho měli připravený fakt precizně a skvěle. Myslím, že už dlouho takový mistrák nebude, ale holt se stalo, co se stalo. Musíme si počkat na rozhodnutí UCI, která si s tím musí poradit. Může to trvat ještě pár dalších dnů, týdnů, ale je to špatné pro náš sport i pro tu mladou holku.
