Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Na rallye v Hustopečích jsem víc nervózní než v NHL, přiznává Špaňhel

Martin Špaňhel, hokejový mistr světa | foto: MF DNES

23 2014
Co by to bylo za rallye v Hustopečích, kdyby na jejím startu chyběl hokejový mistr světa Martin Špaňhel? Zlínský rodák, který žije v americkém Columbusu, ji absolvoval už potřetí v řadě. Ve voze Honda Civic VTi a se spolujezdkyní Pavlou Fričovou dojeli na 29. místě, ve skupině 9 jim patřila pátá příčka.

„Jsem rád, že se mi podařilo dojet až do cíle,“ s úsměvem vydechl Špaňhel.

Jaká letošní rallye byla?
Zazávodil jsem si pěkně. Ze začátku to bylo trošku rozpačité, protože jsem do závodního auta usedl po roce. Vůbec jsem netrénoval, ani netestoval. První zkouška pro mě byla nejtěžší z celé soutěže, ještě k tomu se jela v prachu a v noci. Jel jsem tak, abych neboural. Ve druhé etapě už jsem se pěkně rozjel. Akorát když jsem dorazil do servisu, zjistil jsem, že nemám s kým závodit. (úsměv) Dvě minuty přede mnou a nevím, kolik za mnou. Jsem šťastný, že jsem to zvládl, protože bez tréninku to nejde. Zvenčí to vypadá, že auto jede pomalu, ale když v něm sedíš, všechno je najednou rychlé.

Očima spolujezdkyně Pavly Fričové

„Start v Hustopečích máme s Martinem jako rituál. Částečně pro pobavení, ale taky chceme zajet hezký výsledek. Letošní 29. místo se za něj dá považovat. Pokud jde o spolupráci v autě, je jedinečná. Je tam pohoda, často se smějeme. Jakmile jsme na startu rychlostní zkoušky, maximálně se soustředíme na jízdu. Martina někdy musím brzdit, někdy ho popohnat. Vždy záleží na konkrétním testu. Když se mi něco nelíbí, řeknu si svoje a on to respektuje. Už od cíle se těšíme na další ročník.“

Startoval jste tady potřetí v řadě. Zkuste vaše účasti srovnat.
Poprvé jsme nikam nedojeli, protože jsme trefili divoké prase. Před rokem jsem si pěkně zazávodil, byl z toho i hezký výsledek (3. místo ve třídě). Letos jsem jel rychleji než loni, kdy nestartovalo tolik aut. Tři nejrychlejší v naší třídě jedou hodně rychle. Další dva, s nimiž jsem se chtěl srovnávat, vypadli.

Zažil jste hodně krizových momentů?
Když se začne v noci, jedeš pět kilometrů po šotolině a v dýmu nic nevidíš, párkrát to pošleš na brzdách bokem. Naštěstí jsem to pochytal. To je jako v hokeji nebo ve fotbalu. Přestav si, že bys bez tréninku šel hrát extraligu. To nejde. V hokeji jsem nikdy nebyl tak nervózní. Tady jsem před každou erzetou nervóznější víc než před prvním zápasem v NHL.

Takže byste měl jezdit častěji, ne?
Chtěl bych, ale nemám na to čas. Jen se tím bavím. Platím si to sám a start s hondou zvládnu. Dá se s ní suprově závodit.

Co říká rodina?
Manželka chápe, že je to pro mě důležité, abych byl šťastný. Ani se neptá, kolik to stojí. (úsměv) Zůstala s dětmi ve Zlíně. Naštěstí. Kdyby byla tady, byl bych ještě nervóznější.

Jak často se vůbec dostanete domů do Zlína?
Jednou ročně. Jsme tady na tři týdny. Rád bych častěji, ale manželka je lékařka a já má svou práci. Ale přiznám se, že bych chtěl být tady. Je tu nádherně.

Stále se staráte o zimní stadiony v Columbusu?
Ano. Máme jedenáct ledových ploch, na kterých se hrají různé ligy, trénuje tam mládež, přípravka.

Zlín letos po deseti letech vyhrál titul. Sledoval jste to?
Samozřejmě. Klukům to strašně přeju, měl jsem z toho radost. S těmi staršími jsem vyrůstal. Zlín má strašně moc odchovanců, ale pro nás tady nikdy nebylo místo. Kupovali se hráči a nás rozfrcali jinam. Teď se to mění, vrátili se kluci, kteří mají vztah k městu. Najednou to šlape. Kluci hráli srdcem. Jsou tady výborní trenéři a věřím, že to tak půjde dál.







Najdete na iDNES.cz



mobilní verze