Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Biatlon je u nás na vrcholu. Bláznivý příběh pokračuje, raduje se Hamza

Jiří Hamza (vlevo) přišel v Kontiolahti o vlasy. Do hola šel po bronzové medaili Ondřeje Moravce. | foto: Český biatlon, Petr Slavík

16 2015
Kontiolahti (Od našeho zpravodaje) - Před deseti lety, když v Hochfilzenu všemi podceňován předložil světu projekt areálu v Novém Městě, vlastně stál Jiří Hamza u zrodu současného českého biatlonového šílenství. V březnu 2015 už coby prezident svazu nadšeně, ale zároveň také s pokorou sleduje, jak se malé Česko stalo biatlonovou velmocí - a to jak na poli závodnickém, tak organizátorském.

Mistrovství světa v Kontiolahti se dá v českém podání hodnotit asi jen v superlativech, že?
Určitě! Je pokračováním toho bláznivého příběhu, který se nastartoval už před třemi čtyřmi lety. Musím všem poděkovat, protože ta parta je základ. Ti lidé jsou neskutečně pracovití a já před nimi smekám. Takřka v každém závodě jsme jeli až do konce o medaile. To je neuvěřitelné kvůli popularitě biatlonu u nás. Teď to jen musíme přetavit dál, abychom získali další malé děti a další trenéry.

Vaše síla je právě v semknutosti a vyrovnanosti týmu?
Pořád jsme malý svaz, v podstatě rodinný. Sešla se tady ale banda lidí - závodníků, trenérů i dalších, kteří táhnou za jeden provaz. A myslím, že je to vidět. Opravdu to funguje, ten mančaft je bezvadný. Bydleli jsme v Kontiolahti všichni odtržení od ostatního světa, zvolili jsme s trenéry norský model, ale ukazuje se, že je dobrý. Našim úkolem je držet to dál a směřovat k další olympiádě. Samozřejmě přijdou i horší chvíle, a to je třeba si uvědomit. 

Co dalšího teď musí svaz udělat?
Musí sehnat trenéry. 

Pro mládež?
Musíme podchytit základnu. Děti se valí a my nemáme odborníky, abychom to zvládli. To je velice těžký úkol. Nikde není záruka, že když do toho investujeme hodně peněz, bude to lepší. Narodila se výjimečná generace závodníků a trenérů. Chceme však, aby se biatlon stabilizoval jako sport v absolutní špičce českých zimních sportů a abychom nevyklidili za tři čtyři roky pozice.

Co tedy pro to uděláte?
Rozebírali jsme to dlouho asi do dvou do rána s Vlastou Jakešem (ředitelem SP v Novém Městě) a Ondrou Rybářem. Výhodou je, že mezi sebou komunikujeme odshora až dolů, což je důležité. Závodníci vidí, že mají oporu v trenérech, a trenéři vědí, že je na svazu podržíme, i když nepůjde všechno tak, jak má jít, a veřejnost bude nespokojená. Protože veřejnost se namlsala letošní sezonou. Loni jsme si neuměli představit, že to může být ještě lepší, ale letos jsme se asi posunuli možná ještě o kousek dál. Ovšem existují hranice, přes které už asi nejde jít.

A ty jsou kde?
Myslím, že jsou skoro už tady. Teď chceme vše směřovat k olympiádě 2018 a uvidíme, jestli budeme mít stejné štěstí jako tady. Jsme nyní čtvrtý nejúspěšnější stát na šampionátu a k tomu snad ani nevím, co říct.

Fotogalerie

Co tedy říkají ostatní na české výsledky?
Je cítit, že respekt začíná být obrovský, jak díky výsledkům reprezentace, tak díky Novému Městu. Musíme si to však odpracovat. Jestli chceme další mistrovství světa, jinak to nejde. Nové Město je nyní v povědomí biatlonového světa pevně zakotvené. Teď je na nás dostat i další naše závodníky nahoru. Máme talenty a věřím, že realizační tým je schopen pracovat s lidmi skvěle.

Povedlo se i letošní znovuvzkříšení Gabriely Soukalové. Co říkáte tomu, jak pookřála?
Byl to pro ni rozházený rok, ve kterém si sama musela spoustu věcí srovnat v hlavě a kdy byla po olympiádě jakousi nositelkou českého biatlonu. Ale už zase ví, že cesta k olympijské zlaté vede přes tvrdou práci.

Ondřej Moravec pro změnu opět ukázal, že se umí skvěle připravit na vrcholnou akci zimy, že?
Ondra je v mých očích absolutní stodesetiprocentní profík. A jsem moc rád, že se také Michal Šlesingr zvedl. Začátek tohoto úspěšného příběhu byl při šampionátu v Novém Městě. Pak přišly úspěchy na olympiádě a dnes jsou už všichni zkušení harcovníci, kteří se umějí v kritických okamžicích chovat. Klobouk dolů jak před celým mančaftem, který Ondra Rybář sestavil, tak před servisáky vedenými Danilem Müllerem. Závoďáci jsou nositeli té práce, kterou odvádí řada dalších lidí.

Lze váš úspěch vyčíslit i finančně?
Po olympiádě svaz podepsal na naše poměry lukrativní smlouvy. Většinu jich máme do olympiády 2018. Nebráníme se jednáním, ale chceme být s partnery, kteří nás podrželi v době, kdy nám bylo úzko. Musíme zachovat skromnost a jak toto porušíme, dopadne to špatně. Biatlon musí zůstat skromný i přes obrovské úspěchy a mediální zájem. Všichni na té naší lodi víme, že přijdou i horší časy.

Neplánujete koupi kamionu pro servismany, jaké mají některé biatlonové velmoci?
Začneme karavanem. (s úsměvem)

Pro fanoušky v Česku se už biatlon stal neoddiskutovatelně jedním z top sportů. Co říkáte takovému nárůstu zájmu? 
Píše se ve světě, že se v Česku probudilo podobné šílenství jako v Německu kolem roku 2000. Měl jsem pozitivní zprávy třeba i po štafetě mužů, kdy mi pět kamarádů psalo, že se byli dívat na biatlon v hospodě. A když se v Česku začíná chodit do hospody na sport, je to záruka, že ten sport všichni vnímají. Musíme to ale opět brát s pokorou, nejsme hokej ani fotbal, jsme malý sport. Lidi si na dobré výsledky lehce zvyknou, ale hůř budou odpouštět neúspěchy.

Ta pokora vám však rozhodně nechybí.
Myslím, že si uvědomujeme, odkud jsme všichni vylezli. Před nějakými pěti lety náš sport v republice málokoho zajímal. A dneska je tu biatlon asi na vrcholu, těžko už to budeme šponovat výš. Už se budou očekávat jen úspěchy. Ale je úžasné, že se na biatlon kouká v televizi milion lidí, že si děcka ve školkách hrají na Soukalovou, na Moravce, na Šlesingra, a že tátové vyrábějí dřevěné flinty. To je absolutní sen, který dalece předčil očekávání, jaká jsem měl před deseti lety, kdy jsme s tímto projektem přišli. Sešla se parta lidí, kteří to dělají srdcem.

Autor:


Témata: Jiří Hamza




Najdete na iDNES.cz



mobilní verze