Dvacetiletá univerzálka, úspěšná v chůzi, bězích i na kole, vybojovala předloni v Moskvě sedmé místo a tentokrát věřila, že se může rvát o medaile.
Rvala se o ně. Dokonce chvíli i o tu nejcennější.
Ale pak jí začaly docházet síly.
„Jsem fakt unavená, spařená a bolí mě přední stehenní sval na noze, nemůžu se přes to přenést,“ svěřovala se v cíli. „I když každého asi něco bolí.“
Už před závodem vás noha bolela?
Trochu ano, při trénincích, i když jsme tak nějak odtrénovali všechno, co jsme chtěli. Dnes byla noha díky doktorům a fyzioterapeutům mnohem lepší, přesto jsem ji cítila.
Hned po startu jste se vydala stíhat dvě vedoucí Číňanky, které nastolily ďábělské tempo. Trenér Piták naznačoval, že to může být sebevražda, že se zahltíte.
My jsme očekávali, že třeba dvě ze tří Číňanek půjdou naschvál hned rychle, aby tím mě nebo Ukrajinku Olenovskou utavily. Jenže dopředu se vydaly ty dvě nejlepší, tak jsem šla za nima. Možná, že byla chyba stíhat je, ale takhle zpětně je to těžké hodnotit.
Závodila jste hop, nebo trop?
Měla jsem pocit, že to tak není. Kdybych se cítila standardně, jak jsem zvyklá, tak bych se potom držela ve skupině, bojující o 3. místo, a medaile vůbec nebyla nereálná. Ale já jsem do toho chtěla dát všechno. Bylo to náročné. Bohužel na ten dnešek nebudu vzpomínat úplně s radostí..
Když jste začala za Číňankami Lu a Liu zaostávat, cítila jste, že proti nim v Pekingu nemáte šanci?
Necítila jsem se v pohybu jistá, nebyl to ten můj lehký krok. Říkali jsme si před závodem, že nesmím udělat taktickou chybu, ale myslím si, že to z mé strany taktická chyba nebyla, když jsem s nima zkusila jít.
Pak vás dokonce rozhodčí jednou napomínali. To se vám skoro nikdy nestává.
Zaznamenala jsem to a brala jsem to v potaz, ale nějak mě to neovlivnilo. Nevím, proč mě napomenuli, já si celý závod ani pořádně nepamatuju.
V polovině trati jste vypadla i z pětičlenné skupinky, která šla o bronz. Měla jste pak přehled, na kterém místě se pohybujete? Věděla jste o diskvalifikacích dvou Italek?
Trenér na mě něco křičel. Snažila jsem se bojovat o každé místo, ale připadalo mi, že se jen propadám. Nevěděla jsem, kolikátá jsem. Neměla jsem ani takový drajv, jaký v konci mívám. Ty síly tam chyběly. Ani ne tak fyzické, dechově jsem mohla, ale to tělo se mnou prostě dneska nějak nespolupracovalo.
Neměla jste svůj den?
Taky. Ale před závodem jsem byla dobře naladěná. Musím poděkovat trenérovi, Ivošovi Pitákovi, který to se mnou v Japonsku 14 dní zvládl, i pani doktorce Sládečkové (psycholožce), která se mnou byla skoro denně na skypu. Nebylo pro mě lehké zvyknout si, že mě něco bolí a že se ode mě přitom něco očekává.
Co vám radila před závodem pani doktorka?
Připomínala mi, že jsem pro úspěch udělala maximum. Radila mi, ať jdu do závodu s tím, že to bude bolet, ale že budu bojovat a že ten závod je i odměnou za celý rok dřiny.
Ranní vstávání před pátou jste zvládla bez potíží?
My jsme předtím vstávali v Japonsku v šest, což je jako v pět v Pekingu. A poslední tři dny jsem i tady vstávala opravdu brzo, takže musím říct, že mi to dneska extrémně nevadilo. Jen jsem musela v půl desáté večer úplně vypnout hlavu, abych usnula.
Jak závod ovlivnilo velké vedro?
Já se ho snažila přetavit ve svoji výhodu, patřím k těm hubenějším závodnicím, tak jsem se to snažila brát tak, že každému vedro vadí a nikdo si v něm nelibuje. Kdyby byla zima, asi bych měla větší problém. Ale příjemné to samozřejmě není. Snažila jsem se polévat, ale jak jsem vysoká a ten stoleček s vodou je u trati nízko, moc mi to nevyhovovalo. Přece jen se člověk musí pokrčit. Tak se teď těším, že si lehnu někam do chladu a nebudu myslet na to, že mě noha bolí.
Co vás nyní čeká dál?
Plán byl takový, že si trochu oddychnu, někam se tady podívám a zafandím ostatním - a po návratu do Prahy pak poběžím desítku v Praze a extraligu. Ale opravdu mě ta noha teď dost bolí. Zvážíme, jestli se raději nemáme více pověnovat regeneraci. Musím si odpočinout. Bylo to náročné, jak fyzicky, tak psychicky. Je to mistrovství světa, strašně jsem se sem těšila, ale asi jsem si to nakonec neužila tak, jako ostatní závody.
Původní cíl, umístit se tu do 8. místa, jste splnila.
Samozřejmě, že nemůžu být extrémně nespokojená. Ale když se na to podíváte z druhé strany, s Ludmilou Oljanovskou to máme tak padesát na padesát, jednou porazí ona mě, jednou já ji. Docela jsem si věřila, že když budeme obě stoprocentně připravené, tak jsme rovnocenné soupeřky. A ona má bronz. Ta medaile nebyla pro mě vysoko. Jsem přesvědčená, že příští rok v Riu bude zatím vrcholem mé kariéry. Tam se chci připravit. Ale nejdřív si chci pořádně odpočinout.
