Už jen osm dnů. Atletický šampionát v Pekingu začne příští sobotu a v ten den do něj vstoupí také oni, dvaatřicetiletý Michal Balner a o pět let mladší Jan Kudlička. Tyčkaři, kteří se konečně chtějí na velké akci společně probít do finále. Na třetí pokus.
Mohli byste představit jeden druhého?
Balner: Já jsem starší, tak se toho ujmu. Honza je výborný sportovec, sebevědomý, stabilně skáče vysoko, což je vždycky dobré. Je to chytrý a taky atraktivní fešák, navíc jsme oba z Opavy a dobře se známe. A loni přivezl dvě bronzové medaile – z halového světa v Sopotech a letní Evropy v Curychu.
Kudlička: Michal je český rekordman, v červnu skočil v Baku 582 centimetrů. Když jsem jako žáček začínal skákat, on už létal přes pět metrů, na což jsem s tehdejším osobákem 280 koukal hodně zespodu.
Jak dlouho už si pamatujete data, kdy se v Pekingu bude skákat kvalifikace a kdy finále?
Balner: Zhruba měsíc. Kvalifikace je 22. srpna, finále o dva dny později. Hlavně do něj postoupit.
Kudlička: Zajímavé pro nás je, že kvalifikace nebude ráno, ale večer, což nebývá zvykem. Poslední večerní kvalifikace byla v roce 2008 na olympiádě – taky v Pekingu.
Vadí vám, že je šampionát tak daleko?
Balner: Nevadí, cestujeme celou sezonu. Pro Honzu je Peking navíc návratem na známá místa, závodil tam už v roce 2006 na mistrovství světa juniorů a dva roky nato na zmíněné olympiádě. V obou případech byl ve finále.
Kudlička: Nevadí mi to, je to změna. Loňská Evropa byla v Curychu, což bylo v pohodě. Ale tím, že letíme do Číny relativně brzo, se během pobytu semkneme a týmovější duch bude silnější.
Máte rádi čínská jídla?
Balner: Není to zrovna můj jídelníček, čínu si dám tak jednou za měsíc. Nemám s tím ale problém, určitě něco ochutnám i v Pekingu.
Kudlička: Přiznám se, že na čínu jsem v Česku docela opatrný, protože naše evropské zažívání není těm pokrmům úplně uzpůsobeno. Budu si tedy dávat pozor i v Pekingu, aby se něco nestalo.
Jste tréninkoví kolegové, ale přesto – panuje mezi vámi nějaká rivalita?
Balner: Jsme kamarádi, bydlíme spolu na soustředěních. V závodě samozřejmě soupeříme, jsme dva kohouti na bojišti, ale výkony si navzájem přejeme a podporujeme se.
Kudlička: Když rivalita, tak zdravá, na závodech je soupeřem každý každému a oba chceme skočit co nejvíc. Ale i tam se snažíme si pomoct třeba s odhadem větru. Na tréninku je to naopak úplně v pohodě, jedeme dlouhá léta spolu.
Český tyčkař Jan Kudlička po jednom ze svých úspěšných pokusů.
Tyčkař Jan Kudlička na mítinku Zlatá tretra v Ostravě.
Jan Kudlička překonává laťku během Memoriálu Josefa Odložila.
Jan Kudlička je spokojený, na Memoriálu Josefa Odložila pokořil 565 cm.
Michale, pořád platí sázka, že když se probojujete na olympiádu do Ria, tak vám kolega koupí basu šampaňského?
Balner: Určitě platí. Věřím, že po rekordu mám dobře našlápnuto.
Kudlička: Platí ale i v opačném gardu – Michal koupí basu šampaňského mně, pokud do Ria nepojede. Je to dobrý hec, že?
Chtěli byste mít nějakou vlastnost, která je pro vašeho kolegu typická?
Balner: Nejspíš bych bral něco z Honzovy rychlosti a dravosti. A snad i jeho hlavu. Ne že bych byl nervní, ale hodně na to myslím a stresové hormony často vystříkám už před závodem.
Kudlička: Chtěl bych umět Michalovu techniku skákání, tu má lepší. Myslím, že kdybych skloubil svoji náběhovou rychlost s jeho technikou, tak by moje výkony začínaly sudým číslem. Máme dobré i špatné vlastnosti.
Které jsou ty špatné?
Balner: Mám svoji hlavu, někdy třeba neposlouchám trenéra Boleslava Pateru, tak jak by chtěl. Jsem přesvědčený o své pravdě. Ale nevím, jestli je to úplně špatná vlastnost.
Kudlička: Nedochvilnost, pokud jde o docházku na trénink, ta je vlastní nám oběma. Zpoždění o dvacet minut je standard. I když se snažíme chodit včas.
Nejlepších výsledků jste dosáhli až v poslední době. Vy jste, Honzo, loni získal dva zmíněné bronzy a vy, Michale, jste nedávno překonal dvanáct let starý český rekord. Změnily tyto úspěchy něco ve vašem životě?
Balner: Mají o mě větší zájem média. A po delší době mi ten rekord přivál sponzora, firmu vyrábějící vybavení. Už si ho nemusím kupovat, což je dobré pro každého sportovce.
Kudlička: Nemyslím, že by se něco změnilo. Jen jsem, doufám, přišel na to, jak tu medaili získat. Beru to jako velkou zkušenost. Myslím, že nejtěžší je získat první medaili.
Pak už to jde samo?
Kudlička: To ne, ale člověk to má potom nastavené v hlavě jinak.
Michal Balner
Jste nejlepšími českými tyčkaři současnosti. Vítáte, že je pozornost upřena i na toho druhého?
Balner: Jako že se tlak rozmělňuje? Tak to neberu. Jsem rád, že oba skáčeme vysoko, a tudíž je o nás zájem.
Kudlička: Určitě, i to mě motivuje k tomu, abych skočil co nejvíc.
Tyčka je zrádná disciplína, ani jeden z vás se nevyhnul zraněním. Kdy vám bylo nejhůř?
Balner: Já začal nahlížet do světové špičky v roce 2010. Skákal jsem vysoko, měl životní formu a stouplo mi sebevědomí. V Doněcku jsem v únoru 2011 po 571 centimetrech útočil na český rekord. Věděl jsem, že ho skočím, ale praskla mi tyčka a zranil jsem si ruku. Z největšího nadšení jsem klesl na dno. Stálo mě to tři roky – po takovém pádu máte strach, skákal jsem nejvíc 565, přestal jsem být zajímavý. Letos jsem to konečně dokázal prodat.
Kudlička: Nejhůř mi bylo letos na halovém mistrovství Evropy v O2 areně. Předtím jsem si poranil patu a nemohl trénovat, bylo to takové zoufalství. Zkušeností jsem měl dost, ale fyzický fond pokulhával, přesto z toho nakonec bylo finále. Velká zkušenost.
Jak byste odhadli vyhlídky toho druhého v Pekingu?
Balner: Doufám, že se Honza probojuje do finále a urve co nejlepší výsledek.
Kudlička: Michal bude chtít prolomit šňůru kvalifikačních nezdarů a dostat se do finále. Mělo by mu to vyjít, je do osmého místa ve světových tabulkách.
Potřetí budete závodit oba na stejné vrcholné akci, po mistrovstvích Evropy v Barceloně 2010 a Curychu 2014. Zatím se ale nestalo, že byste oba postoupili do finále. Takže do třetice všeho dobrého?
Kudlička: Strašně rád bych si zaskákal finále ve dvou, to by bylo super.
Balner: Doufám, že to vyjde. Letos už mám nastavenou hlavu jinak než třeba loni v Curychu. Přitom po něm jsem zase skákal vysoko. Loni jsme netrefili, co jsme měli.
