Vypadáte spokojeně. Pobyt na Havaji vám prospěl?
Teplo je nejlepším lékem na moje klouby, svaly a různé bolístky. Dobře se v něm trénuje i hraje golf. Stíhal jsem ho jen třikrát týdně, přesto jsem cítil pokroky. Všechno hodnotím jen pozitivně, od zdejšího prostředí jsem si odpočinul až neskutečně, zvlášť když tady byla tak dlouhá zima.
Kde jste na Havaji pobýval?
V Honolulu v Kahule. Rodina jela domů jen o měsíc dřív, celou dobu tam se mnou byl čtvrtkař a půlkař Richard Svoboda, můj tréninkový partner z Dukly. V tréninku mě ideálně tlačil, většinou jsme trénovali na univerzitním stadionu ve městě. Překvapilo mě, že mě tam lidi poznávali.
Zdraví vám vydrželo?
Až mě to překvapilo. Teprve v posledních týdnech mě začala pobolívat pata pravé nohy, kvůli které jsem musel odstoupit z olympijského závodu v Londýně. Na to jsem ale v posledních letech zvyklý, nestresuju se tím, tak hrozné to zase není. Buď to půjde, anebo ne. Nicméně si ten poslední rok chci užít a dát jeden desetiboj přes osm tisíc bodů, abych jejich počet zarovnal na padesát. (Zatím je pořadí 1. Šebrle 49, 2. Dvořák 35, 3. Plaziat 34).
Věříte si na zmíněnou hranici?
Pokud budu zdravý, mělo by to vyjít. Ale kdyby se to nepovedlo, tak se zase tolik neděje, nic mě nenutí. První šance bude za necelé dva týdny na mítinku v Götzisu. Když to ještě nepůjde, přesunu se do Kladna, kde se závodí 8. a 9. června. Napřed ale musím navštívit doktory, nemá cenu hnát se do něčeho bezhlavě.
Rýsuje se ve vašich vyhlídkách i srpnové mistrovství světa v Moskvě? Osm tisíc bodů je také hranice B-limitu...
A "áčko" je 8 200. S každým z limitů tam může jet jeden závodník, s Adamem Sebastianem Helceletem bychom se tam měli dostat oba. Já do Moskvy pojedu tak jako tak, protože už mám pozvání od Mezinárodní atletické federace. Jako mnohem lepší varianta se mi ale jeví jet tam jako závodník. Protože touha závodit a předvést co nejlepší výkon je ve mně pořád. Ještě se mi nechce fandit z tribuny.
Zmínil jste Adama Sebastiana Helceleta, kterému je teprve jedenadvacet let. Jaká je před ním budoucnost?
Je obrovská škoda, že mu letos na halové Evropě v Göteborgu jen těsně unikla medaile. Sledoval jsem to, kvůli tomu jsem v Honolulu v noci vstával. Ta medaile by ho ještě víc nakopla. Je mladý, ale líbí se mi, že je zdravě ctižádostivý. Bez téhle vlastnosti nedokážete nic. Adam bude dobrý, uvidíte, má to v hlavě v pořádku.
Už nějaký čas se možná i k vám donášejí názory škarohlídů, kteří se ptají - proč si ten Šebrle nedá pokoj? Co byste jim vzkázal?
Jako že sportuju na stará kolena? Kdybych je poslechl, tak jsem před dvěma lety nezískal bronz na halové Evropě. Ale - proč bych je poslouchal? Já chci sportovat pořád, ať už je to atletika, golf nebo fotbálek s kamarády. Nemám potřebu někomu něco dokazovat, ani moje sponzorské záležitosti už dávno nejsou postavené na výkonech nebo na účasti na šampionátech. Pro sponzory je důležité moje jméno, už tolik nezáleží, jak budu závodit. Když mi ten padesátý desetiboj nad osm tisíc bodů vyjde, bude to prima, když ne, svět se nezboří.
Vaším velkým příznivcem je váš desetiletý syn Štěpán. Co vám říká?
Ten to vidí jasně. Tvrdí, že už by mě chtěl vidět, jak vyhrávám v golfu.
Poslechnete ho?
To se uvidí. Ale poslední týden jsme strávili u kamaráda v Utahu a byl jsem překvapený, jak mi tam lidé vycházeli vstříc. Včetně majitele golfového centra. Říkal, že kdykoli přijedu, mám všechno zadarmo včetně trenérů. Takže příští rok se asi budu ubírat tímhle směrem.
Pořád vás láká golf na olympijských hrách?
Pořád. Rio je ještě brzy, ale rok 2020... U golfu vás věk přece jen tolik nelimituje, mám ještě čas.
Cítíte na prahu poslední atletické sezony nostalgii?
Jasně že cítím, že něco končí. Svět atletů a trenérů mi bude chybět, bude se mi stýskat. Ale jsou přede mnou další výzvy. Třeba ta v golfu.
