Jako první tenista od triumfu Lavera v roce 1969 by vyhrál všechny čtyři grandslamové turnaje po sobě. Žebříčku vévodí s impozantním náskokem 2825 bodů před Nadalem.
Jenže na zrádné antuce se role otáčejí. Tam je Švýcar nejzranitelnější, zatímco Španěl před ním ční jako překážka velikosti Eiffelovky. Jejich finálový duel v Monte Carlu byl předzvěstí velkého střetu, strhující podívanou. Jindy tak slušný Federer křičel frustrací, když ztratil servis, sám sebe nazval "idiotem".
Nadal po vítězném mečbolu v hlubokém záklonu zaťal pěsti. "To finále mi připomínalo výborný fotbalový zápas, který rozhodly maličkosti v posledních pěti minutách," vyprávěl pak Federer.
Mladíkovi z Mallorky podlehl už potřetí v řadě. Přesto spokojeně oznamoval: "Jsem blíž k poznání, jak Rafaela na antuce porazit." "Skutečně?" kontroval jeho sok. "Vyhrát bylo dnes pro mě snazší než loni v Paříži."
Tehdy ještě po zápase udiveně kroutil hlavou: "Roger je nejlepším tenistou světa, ale já byl lepší." Teď nabral sebevědomí, chlubí se šňůrou 42 vítězných antukových zápasů. Víc jich v historii nasbírali jen Argentinec Vilas (53) a Švéd Borg (46).
"Jednoho dne na antuce určitě zase prohraju. Ale doufám, že v dohledné době to nebude," říká.
Federer ví, kde má na nejpomalejším z povrchů rezervy. Chyboval ze základní čáry, ani servis neměl v Monte Carlu stejně precizní jako na wimbledonské trávě. A proměnil jen 4 z 18 brejkbolů. "Také delší dobu přivykám Rafaelově hře levou rukou," přiznal.
Proto bude o to častěji trénovat s koučem Tonym Rochem – dalším tenisovým levákem. "Před Paříží se chci s Rafaelem utkat i na turnajích v Hamburku a Římě. Abych ho ještě lépe poznal," přeje si. Nadal se jen potutelně usmívá. Jak je libo, myslí si možná.