Navíc když je v autě zapnutá kamera a v depu na okruhu v Sosnové už stojí další čekatelé, kteří tu budou sedět po vás.
Ano, první metry z téměř šestikilometrové jízdy vedle Sébastiena Loeba jsou vskutku děs. Klidně si stokrát můžete opakovat, že létání i kolotoče na matějské snášíte celkem v pohodě, klidně se můžete uklidňovat, že jste před pár týdny zvládl salto vzad na motorce, ale tohle nečekáte.
Ostrý start, prudké zrychlení, pak brzdy a znovu. Vy sám jste sice pevně přikurtován k sedačce, jenže žaludek jaksi lidské tělo připoutat zapomněl. Uklidním vás: odpověď na svou zásadní otázku jsem nedostal. Nebylo potřeba.
Ne že by Loeb po startu nějak výrazně zpomalil – spíš naopak – ale já jsem prozíravě ráno nesnídal a v Sosnové jsem odmítal i pozvání od sličných hostesek na guláš. Jedno z mých nejlepších rozhodnutí v životě. Škoda, že jich včera nebylo víc.
Když jsem totiž odpoledne už v červeném týmovém mundúru do Citroënu C4, se kterým Loeb závodí, nastupoval, světácky jsem se ho při vzpomínce na legendární film o Fantomasovi zeptal, jestli s ním umí létat jako on. S úsměvem přikývl a pak v ústech procedil v tu chvíli pro mě, jakožto francouzštinou nepolíbeného hocha, jakési slůvko.
Teď už do smrti budu vědět, že tím slovem byl: " Pont – most." Zhruba v polovině autodromu v Sosnové, kde bude mimochodem Loeb závodit, je totiž desetimetrový mostek, který křižuje dráhu. Když na něj vjíždíte stovkou, ještě nemáte potuchy, co nastane, až vy začnete padat směrem dolů. Hrůza.
A "zvracák", který na silnici prostě nezažijete. Působí na vás přetížení, oči vám lezou z důlky a jen prosíte, ať už je konec. Při vzpomínce na salto vzad, které se mnou na motorce střihl Petr Pilát, váms úplným klidem napíšu, že tohle je třikrát horší.
A Loeb? Ve tváři má úsměv, po dopadu prudce strhne volant doleva a jedeme dál. Stačilo mi s ním jet pár minut a vím, že je to dokonalý profík.
Vlastně aby ne, když v posledních šesti letech vládne světové rallye. Ještě před startem prohodí několik vět s mechaniky, pak přijedeme na start, on zamává lidem, kteří si nás fotí – nepopírám, že i já jsem mával a užil jsem si svých pět vteřin slávy – a pak už ostře vypálíme.
Každou zatáčku střihneme tak, abychom neztratili jediný metr. Brzdíme na poslední chvíli... A pak to přijde, i Loeb dělá chyby. V jedné zákrutě jsme širocí a z výjezdu, který je napůl asfaltový a napůl štěrkový, jedeme tím druhým. Když vidím jezdce před námi, který – pro mě logicky – zvolil vyjetí po asfaltu, řeknu si v duchu: "Sebe, ještě se máš co učit."
Jenže pak přijde prozření. Udělal to úmyslně, abychom při vyjetí byli rychlejší, a za chvíli jsme nalepení na autě před námi. Teď se zase v duchu omlouvám. Asi bych nemohl být navigátorem.
Místo toho, abych v ruce držel papír a četl poznámky, se křečovitě držím sedačky. Jsem vytřeštěný a jen občas kouknu na obrazovku, kde je sedm čísel, z nichž mě zajímá jen to, co při sešlápnutí plynu tak strmě letí nahoru. Když vidím, že jedeme do zákruty stovkou, instinktivně brzdím. Je konec.
Opět světácky Loebovi poděkuji, nasadím umělý úsměv jak nějaká modelka a odcházím do depa. Tam mi sličná hosteska znovu nabízí guláš. Děkuji, dnes ne.
