A potom šli a na sedmi pahorcích založili slavné město... Ale nejmenovalo se Řím ani jeho zakladatele neodkojila vlčice. Našich sedm pahorků se nachází u soutoku sibiřských veletoků Irtyše s ještě mohutnějším Obem a sovětská strana a vláda tady kázala vybudovat město (vlastně nejdřív jen sídliště pro dělníky) až v roce 1930.
Název obdrželo podle kmenů Chantů a Mansů, které v okolní tajze od nepaměti žily. Místní tvrdí, že bylo předurčeno stát se stejně velikým jako Řím a Moskva.
Chanty-Mansijsk.
Scéna pro poslední výstřely letošního Světového poháru v biatlonu.
DĚJIŠTĚ FINÁLOVÝCH BOJŮ. Tak to při závodech vypadalo loni. A v roce 2013 tu Gabriela Soukalová třikrát vyhrála.
Z Osla, na pouť dlouhou 4 000 kilometrů, sem biatlonové společenství zamířilo třemi charterovými lety. Češi byli hned v prvním, proto v pondělí vstávali v Norsku v pět ráno. Norové letěli až tím třetím ve 13 hodin. Letadlo přesto čekalo. Na poslední chvíli se přiřítili bratři Boeové a jejich kumpáni, v předchozí noci hvězdy závěrečné party šampionátu.
„Tak co, chlapci, žijete?“ otázal se Tarjei Boe kolegů. Žili. Johannes Boe přece líčil: „Martin Fourcade viděl, že dovedu slavit pořádně.“
Po přistání v Chanty-Mansijsku je vítaly na letišti kapela (ano, garmoška nesměla chybět) i krojované děvy, které však v ošatkách nenabízely chléb a sůl, nýbrž sibiřské brusinky. Zatímco v letadle měli Češi přetopeno, v autobusu z letiště mrazivo. Zvykejte si. Nejen na zimu.
„Také ta spousta kontrol mě nebaví,“ utrousil Jaroslav Soukup. Ovšem i policisté a bezpečnostní turnikety u vstupů do hotelů k ruské zemi prostě patří.
Vánoční strom i v březnu
Město, náležící v celém Rusku k nejbohatším, a jeho 79 tisíc obyvatel se navzdory propadu rublu nemají vůbec zle. Vždyť chanty-mansijský autonomní okruh Jugra obstarává polovinu ruské produkce ropy a sedm procent produkce světové. Mimochodem: litr benzinu stojí u benzinové stanice v přepočtu 10 korun.
Peníze sem před šestnácti lety poprvé přitáhly také elitu biatlonistů. Přesto Chanty-Mansijsk o Světový pohár nejspíš brzy přijde. Sebrat mu ho míní rovněž bohatý a sedmkrát větší Ťumeň, nacházející se dle sibiřských měřítek nedaleko, pouhých 670 kilometrů odtud.
Hlavnímu mansijskému náměstí dominuje obří vánoční strom s ozdobami, který i v březnu září do noci. Kdo ví, třeba tu zůstane po celý rok, stejně jako je opodál na zdi trvalá výzdoba ke Dni vítězství 9. května. Čas tady plyne jinak a slovo prostor dostává jiné dimenze.
Jedeme po Engelsově a Gagarinově třídě, na kopci míjíme chrám Kristova vzkříšení s mohutnými zlatými kupolemi a u něj dotek domova, sousoší Cyrila a Metoděje. Vedle postavili plácek na fotbal, dál v parku stojí tank T-34.
Zahýbáme do ulice Sportivnoj a zastavujeme na parkovišti pod pahorkem číslo 8, který tu ještě nedávno nebyl. Je vysoký 135 metrů, celý ho navezly náklaďáky, nahoru vede lanovka a dolů sjezdovka.
Pod ním leží biatlonový areál.
Většina výprav je ubytována ve městě v hotelu Olimpijskij, kde chodby připomínají bulváry a na poněkud bizarních obrazech mamuti hrají šachy. Pouze šest nejúspěšnějších zemí poháru si vydobylo právo obývat hotel s příznačným názvem Na sedmi pahorcích, který se nachází hned u tratí: Německo, Norsko, Francie, Česko, Rakousko a Rusko.
„Když si Gábina něco zapomene na pokoji, nebude to až takový problém. Doběhne do hotelu za čtyři minuty,“ říká trenér Marek Lejsek. Předloni pro změnu vyběhli z hotelu k závěrečnému závodu žen Johannes Boe a Emil Hegle Svendsen a šokovali biatlonistky i kameramany, když si před nimi stáhli kalhoty...
Dálniční přivaděče? Ne, tratě
V areálu panuje duch města, což znamená, že i tady je vše veliké. „Stačí když se podíváte na konstrukce na tratích,“ říká Lejsek. Ocelové mosty a nadjezdy připomínají dálniční přivaděče.
V zimě tu dovede být až minus 49 stupňů. Během mistrovství světa 2011 naměřili minus 20. Zato teď panuje po obědě nefalšované sibiřské předjaří: modro a jen minus 10.
„Mně je vedro,“ prohlásí na tréninku mužů Michal Krčmář.
Ne každý sdílí jeho názor. „Hele, přijel yetti,“ smějí se Krčmář s Moravcem, když dorazí Jaroslav Soukup, největší zmrzlík v týmu. Přes obličej má černou kuklu a tyčinkou v puse ohřívá vdechovaný vzduch.
„Ruce i nohy mi zmrznou hned,“ oznamuje. „Kolikrát potom při střelbě ani necítím spoušť. Ale už umím odhadnout, jak moc musím prsty zmáčknout.“
JE TI ZIMA, DĚVENKO? Gabriela Soukalová při tréninku v Chanty-Mansijsku
Při večerním tréninku žen padá teplota na minus 13 a hlavně mnohem víc fučí. Vítr zde dovede škodit. „Údajně bude až deset metrů za sekundu,“ hlásí Lejsek. Vane zleva, neboť zprava chrání střelnici budova organizačního výboru a mohutná tribuna. Od čtvrtka je vyprodáno.
Dorothea Wiererová urputně točí pažemi, aby rozehřála tuhnoucí tělo. Marie Dorinová-habertová opouští areál už po půl hodině. Ani Gabriela Soukalová se nezdrží o mnoho déle. Zachumlaná do pestrobarevného šátku jako Nastěnka z Mrazíka se tváří nejistě: „Trochu mě škrábe v krku, musím do tepla.“
Kouč Zdeněk Vítek informuje: „Úplně v pohodě Gabi není. Ale to jsou takové ty její popřejezdové stavy. Nedělal bych paniku.“
MAMUT JAMAL. Nedaleko od areálu má v Archeoparku celou rodinku.
Maskotem finále je mamut. Bronzové sochy mamutů, vytvořené dokonce v nadživotní velikosti, se „pasou“ pod areálem, hned u haly hokejového týmu KHL. V místním Archeoparku jim dělají společnost i pravěcí nosorožci či jeleni. Okolí řeky Irtyš se stalo rájem paleontologů, kteří tu nalezli stovky koster prehistorických zvířat.
Vedle parku vede čtyřproudá silnice, podél níž kráčíme k jedinému místnímu mostu přes Irtyš. V dáli za ním zapadá slunce.
SIBIŘSKÁ PANORAMATA. Slunce zapadá za mostem přes zamrzlý Irtyš. Pouť 4 248 kilometrů dlouhého veletoku za Chanty-Mansijskem končí soutokem s Obem.
Zamrzlý tok se v létě umí rozlít až do takřka kilometrové šíře. Na jeho okraji ční navěky odstavené a rezivějící lodě sovětské éry, které už nikdy nikam nevyplují.
Dál je jen pustina, bažinatá tajga.
Biatlonový areál naopak září do noci. Od čtvrtka se závodí.
