Trefil se totiž věčný čekatel Radim Vlček. „Neměl jsem to moc složité, protože mi to Míša Belej výborně nachystal. Zůstal přede mnou jen gólman, který se navíc přesouval,“ líčí 33letý muž, který se sám označuje za maskota brněnského klubu. „Jsem samozřejmě rád, že jsem ten gól dal. Žena mi pak doma významně pogratulovala a otevřel jsem si pivo, které jsem dostal na Vánoce.“
Ten okamžik si zasloužil speciální oslavu. Zatímco jiní vyhlížejí premiérový ligový gól zpravidla několik zápasů, v případě Vlčka to bylo několik let. „Už jsme si dělali srandu, že dokud nedám gól, tak neskončím,“ přibližuje Vlček. „Ale končit teď by byla hloupost, i když vím, že by to někomu udělalo radost. Někteří lidé za mými zády říkají, že už jsem přestárlý, ale to mě moc netrápí. Nikoho neotravuju, nikam jsem se nikdy necpal. Až mladí kluci budou mít takovou tréninkovou morálku jako my dříve narození, co jsme byli vychovaní trošku jinak, tak jim budeme zabírat místo. Ale zatím to tak není. Uvidíme po sezoně, jestli mě trenér bude chtít.“
Důrazný plejer byl u toho, když Tango před šesti lety vykopalo první ligu. Od té doby marně toužil po střeleckém zářezu. „Svoje nejlepší futsalová léta jsem promarodil, jsem po dvou operacích zad. Když jsem se vrátil, tak už byla v Tangu velká konkurence, takže jsem hrál jen občas. Takže jsem čekal dlouho, ale zápasů jsem zase tolik neodehrál,“ upřesňuje Vlček.
Štěstí už zkoušel z penalty i desetimetrových kopů, nakonec se prosadil ze hry. „Kdybych ten gól nedal, tak by život šel dál, ale nezastírám, že mě to potěšilo. Kdybych přidal další, tak se zlobit nebudu, ale kdyby to mělo trvat stejnou dobu, tak bych tam otravoval hodně dlouho,“ směje se Vlček, jehož osud zaslouží pozornost nejen kvůli nebývalému střeleckému půstu. Bývalý fotbalista se totiž vedle kopání do míče uchytil rovněž jako trenér volejbalistek.