Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Jaroš lezl na K2. A Výborná o tom vysílala ze „šutru“ i z iglú

Moderátorka Lucie Výborná se vrátila z expedice na K2, kde asistovala horolezci Radku Jarošovi. | foto:  Petr Topič, MAFRA

10 2014
Lucie Výborná, moderátorka Českého rozhlasu, posílala po celou dobu expedice Radka Jaroše a spol. na druhou nejvyšší horu světa K2 zprávy do České republiky. Pracovala v podmínkách, které si asi málokdo dokáže představit. Reportáže zpracovávala na kamenech a po cestě se mnohdy musela smířit s tím, že svoje nahrávky prostě nepošle. Nešlo to.

Na druhou stranu nikdy „nebláznila“, protože nechtěla posílat do éteru poplašné zprávy, že se jí Jaroš a jeho kolegové určitý čas neozývají. Nervy však měla velké.

Jaké to pro vás bylo zažít takovou expedici?
Když mi bylo čtyřicet, vylezla jsem na Mont Blanc. Teď to k mým pětačtyřicátinám došlo k tomu, že jsem se podívala ke stěně K2. Mě na tom velmi zajímaly dvě věci. V první řadě, proč to ti horolezci dělají? Než jsem tam odjížděla, měla jsem pocit, že tomu rozumím, ale potom v průběhu fáze přípravy lezení a výstupu se dostavil pocit, že tomu vůbec nerozumím. A pak ke konci toho celého se mi to povedlo pochopit. Druhou ambicí bylo, abych odtud udělala zpravodajství z expedice.

Aby se to ale dostalo k posluchači, tak jste nahrávky musela nějak poslat, což nebylo jednoduché. Viďte?
Někdy to vážně nebylo lehké. Co jsem si tam třeba užila s technikou, tak o tom by se dal napsat román. Máte solární baterie... Jakmile přestane svítit, jste ztracený. Takže pobíháte po základním táboře a loudíte elektřinu u ostatních výprav, které třeba mají generátor. A vlastně i z vysílacího hlediska jsem měla malý satelit na přenos dat, a nakonec se ukázalo, že to nestačí. Pomohli mi filmaři, kteří točí o Radkovi. Někdy jsem musela reportáž rozstříhat do tří nebo do čtyř částí, aby si to v Praze „slepili“. Tady je člověk zvyklý, že si sedne k počítači, vloží tam data a jde to. Ale v horách to běželo jen někdy, a to jsem byla příjemně překvapená. Bylo to opravdu nesmírně dobrodružné.

Jak jste vlastně posílala zprávy?
Po cestě to posíláte z kdejakého „šutru“. Satelitní vysílač musí chytit signál, takže když máte vysokou horu, která vám jej zastíní, a ten váš satelit je jihovýchodním směrem, nemáte šanci. Jedině na horu vylézt. Takže po cestě to bylo všelijaké. V základním táboře byl takový velký „šutr“, který vypadal jako stoleček, tak z toho jsem to posílala. A pak jsme si postavili veliké iglú, kde jsme dali dohromady naše elektrocentrály, všechny solární baterie propojili a nabíjeli je podle toho, kdo potřeboval. Kluci filmaři měli enormní spotřebu, ale i já spotřebovala docela dost. Vzájemně jsme si vyhověli.

Zkušenosti s horolezectvím nemáte. Sama říkáte, že spíš lezete po skalkách. Měla jste nějakou krizi během expedice?
Hned, když jsme šli do základního tábora, což byla cesta sto dvacet kilometrů dlouhá. Prvně jsem si říkala: To je krása, první den pochodu, druhý den pochodu, všechno bylo v pořádku… A poslední den jsme potřebovali ujít největší kus, jenže mně se asi kilometr pod základním táborem, kdy už jsme tam skoro byli, zastavily nohy. Prostě jsem si sedla a zažila ten pocit, kdy nemůžete. Kdy nemáte sílu. To se přesně stane horolezci. Zaleze si třeba do čtvrtého výškového tábora, a protože už nemůže, tak si sedne a za dvě hodiny je po něm. Což tedy nebyl můj případ, já jsem si vzala kus čokolády a vyběhla to.

Při útoku na vrchol a následném sestupu jste s Radkem Jarošem de facto nekomunikovala. Byly to velké nervy?
Strašné nervy. Já bych v životě nevěřila, že člověk se může takhle bát v uvozovkách o cizího chlapa, i když Radek pro mě cizí chlap není. Vy jste součástí příběhu a v tu chvíli i ten příběh tvoříte. Já jsem věděla, že nechci vysílat špatné zprávy. Musím poslat reportáž, ale ta nemůže končit tím, že poslední hlášení je, že jdou do čtvrtého výškového tábora a my o nich nic nevíme. Takže jsem ten jeden večer reportáž vůbec neposlala a modlila se, aby se někdo ozval. Musela jsem reportáž poslat nejpozději do osmi hodin pákistánského času. Byli jsme nervózní, jestli se něco nestalo, protože všichni víme, co se může stát. A taky jsem říkala, že tady v Česku to přeci poslouchá spousta lidí a já nemůžu udělat chybu, kterou udělal jeden můj kolega z jiné expedice, který o jednom člověku napsal, že je nezvěstný a neví, co s tím. Vždyť se půlka republiky vyděsila. Spali jsme tedy s vysílačkami u hlavy a byla to fakt divná noc.

A jaké byly první informace?
Řekli nám, že jsou na vrcholu a jdou do C4, volali jsme pak vysílačkami do C4, to se neozývalo. Pak jsem tedy psala na satelitní telefon Radkovi a na to konto se mi asi v sedm hodin ráno ozval, že došli, že se vyspali a jsou v pořádku.

Povězte nějaký další zážitek či zkušenost s Jarošem na expedici.
Pro mě bylo fascinující, jak se Radek s naprostou samozřejmostí ve tmě pohybuje na ledovcové moréně, kde - i když máte čelovku a posvítíte si před sebe - nevidíte žádnou pěšinku, protože zrovna lezete po „šutrech“, které jsou velké jako garáže. My jsme v té tmě pochodovali asi tři hodiny, byli jsme nejslabší článek v řetězu, protože nás všichni předběhli. Ale díky jeho fenomenálnímu instinktu jsme došli do tábora jako první. A teď se náš kuchař ptá: „Kde jsou všichni?“ A my jsme říkali: „No, my jsme mysleli, že jsou tady.“ Otočili jsme se do volného prostoru, kde byla tma, a v dáli jsme viděli světla, jak se pohybují. Tak jsme říkali, že asi zabloudili. Ale Radek nezabloudil, ten jde po nose. I tam, kde nemáte šanci tušit směr.

Jaroš říkal, že už na osmitisícovku nepojede. Kdybyste ale vy sama ještě měla možnost někdy jet na takovou expedici, jela byste?
Jela bych okamžitě. Kdybyste mi řekl, že mám jet zítra, tak bych se sbalila a jela.

Rodina by vám nechyběla?
Ta mi chyběla, to je pravda, jak tady vidíte (dcera stojí za Lucií Výbornou a objímá ji), ale byl to opravdu silný zážitek.

Autor:






Nejčtenější

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze