Nejúspěšnější český boxer z olympiády v Atlantě 1996, kde došel do osmifinále, hodnotil obnovenou premiéru: "Musím být spokojený."
Mluvil ještě udýchaný. Půlhodinu předtím vyhrál hladce na body v dresu domácího Prostějova nad soupeřem z Ústí nad Labem v rámci druhé nejvyšší soutěže v zemi.
A jako kdyby mu zápas nestačil. I po něm bušil Plachetka na chodbě sálu prostějovské sokolovny do imaginárního soupeře.
"Teď mi ještě dejte pokoj," odháněl novináře, kteří na něj netrpělivě čekali, a dál šermoval rukama do prázdna.
V pažích má pořád švih, v nohou rychlost a v hlavě bleskový reflex. Když těmito zbraněmi zahnal soupeře do rohu, přivedl diváky do euforie.
"Ty háky! Šupni je tam!" řval jeden z početného davu Plachetkových příznivců.
Další si stoupl na židli a mohutnými údery do bubnu dával rytmus skandujícím.
"Lu-dva! Lu-dva!"
O vítězi zápasu nebylo pochyb. Plachetka v ringu vládl. "Proč jsi ho nesundal?" ptal se ho po výhře jeden z trenérů.
Boxer místo reakce mlčel, jen lehce svraštil obočí. A tak novináři otázku zopakovali.
"Vážně, proč jste ho nesundal?"
"Mám ještě rezervy, v technice i ve fyzičce."
Nedělního soupeře pětatřicetiletý Plachetka neznal. Jak by také mohl.
Kolik mužů z doby, kdy boxoval naposledy, v ringu dodnes zůstalo?
Přesto byl favoritem. "Ludva by to měl zvládnout, ale dopředu nikdy nevíte, co se v ringu stane," říkal jeho kouč Miroslav Kubánek, který podporoval Plachetku i ve vězení.
Kubánek vypadal před zápasem nervózněji než jeho svěřenec. Ten to však jen lépe maskoval. "Moc jsem toho nenaspal," přiznával Plachetka.
Převaloval se na lůžku v Prostějově, kam z Brna, kde žije, přijel už den před zápasem. A poprosil svou dívku, aby nebyla mezi diváky a nestresovala ho.
"Dokonce jsem zvažoval, že si debut odbudu v zahraničí, aby kolem něj nebyl takový humbuk."
Comeback nakonec dopadl skvěle. Plachetka po něm dál živí sen, že se stane boxerským profesionálem.
"I kdybych ale dneska prohrál, nebylo by to tak moc důležité."
Možná mimoděk tím Plachetka vyřkl motto včerejšího návratu.
Totiž, že zvítězil bez ohledu na nedělní výsledek.
Pět let ve vězení věděl, že mi stále dluží odpověďOd okolního světa dělily včera Ludovíta Plachetku opět bariéry. Už to však nebyly ocelové mříže, pouze rohovnické provazy. Někdejší špičkový boxer, účastník olympiády 1996, se včera po devíti letech vrátil do ringu. Devět let si odpykával ve vězení trest ze vraždu. "Minule jste měl kratší vlasy, že?" vzpomene si romský boxer na naše první setkání. Byl jsem za ním před pěti lety na reportáži na Mírově. Byla pro mě o to emotivnější, když jsem se dozvěděl, že jsme na den stejně staří. Mně i jemu bylo letos 27. března pětatřicet let. Nevím už, jaký jsem dostal dárek, ale Plachetka si ho bude pamatovat do smrti: na narozeniny ho pustili na svobodu. Třináctiletý trest mu byl snížen za vzorné chování. Vybavuji si naše první setkání. Nesmělý muž si jako podmínku rozhovoru vymínil, že se nebudeme bavit o vraždě. A stejně se pak kolem ní točila každá věta. Navštívil jsem i jeho matku v Brně. Lámal se jí hlas při vzpomínce na synův slib, jak jí na svou svatbu nechá ušít krásné šaty a sám půjde celý v bílém. Místo toho ho viděla ve vězeňském mundúru. Svatba? Kdepak, družka Pavla chtěla boxera opustit a odmítala mu půjčovat tříletou dcerku. O ni se šel v červnu 1997 Plachetka dohadovat – u sebe pistoli, kterou měl jako hlídač na diskotéce. S ní po hádce ve zkratu zastřelil tchyni, družku zachránil jen vzpříčený náboj v hlavni. Plachetka se těsně po činu přiznal a ve vězení trénoval. "Chci vše podřídit boxu," plánoval. Včera nadešel jeho velký den. Poprvé od propuštění vkročil do ringu. Po zápase se opět posadil proti mně. Už bez vězeňského vychovatele, který před pěti lety kontroloval každé naše slovo. Objednal si klobásu s hořčicí, malý hříšek proti životosprávě, a vykládal, jak sní o dráze boxerského profesionála. Změnil se. Ve tváři mu přibylo vrásek a v chování ostražitosti. A přece mi jednu odpověď dlužil. Přes pět let jsem čekal na chvíli, až mu ji budu moci znovu položit. Tehdy na Mírově tvrdil, že věří v Boha. "V desateru stojí – Nezabiješ," vystřelilo ze mě. "Je vám líto zmařeného života?" Dlouze se odmlčel, než promluvil: "Bude znít věrohodně, když vám odpovím, že ano? Nebudete si myslet, že se naschvál dělám lepším? Nechcete se mě na to samé zeptat, až budu za vězeňskou bránou?" Samozřejmě, že se chci zeptat. Ale nemusím: když jsem včera před Plachetkou řekl o dluhu, okamžitě věděl, kam mířím. Odpovědí je nejdřív opět ticho. Pak uslyším pomalu "odkapávat" slova. "Je mi to strašně líto, ani nevíte jak." |
