Příbuzným a kamarádům opakuje, ať jí nepřipomínají, že si jede pro medaili. "Nechte mě v klidu. Už jsem odjížděla za medailí i na mládežnické šampionáty a vždycky to dobře dopadlo. Ale v hlavě si všechno musím srovnat sama."
Zná se. Ví, že jakmile je unavená, umí být i protivná. "Ostatní se pak ke mně radši nepřibližujou. Ale jinak jsem v pohodě, i když před závodem zrovna moc nekomunikuju. Má hlava to tak chce." Hlava je na překážkách půl úspěchu.
"Nejsou jako hladká čtvrtka, kde vám střelí za zadkem a vy jen běžíte." Na překážkách rozhodují centimetry, Hejnová během závodu stále přemýšlí. Na kolik běží kroků, jak je blízko překážky, jestli má zadrobit. "Některé holky běhají bezmyšlenkovitě s tím, že jim to nějak vyjde. To já nemůžu." Naštěstí jen jednou měla zkrat.
"Na Odložilově memoriálu jsem zapomněla na kroky a v tu ránu byl závod v háji, vytuhla jsem." Před šampionátem si oddychla, když si nominaci přece jen vybojovala i kladivářka Lenka Ledvinová, dobrá duše mezi kamarádkami Hejnové, která s její psychikou umí divy. "Zase budeme spolu na pokoji. My si dokážeme vyhovět.
Obě si čteme knížku a je klid." Hejnová má nejradši fantasy, nadchl ji film Avatar. Nedávno se jí zdál fantastický sen. "Běžela jsem závod, časomíra se zastavila na 53,91 – a pak jsem se probudila."
Ale kdo ví, třeba to nebyla jen fantazie, vždyť drží český rekord časem 54,13. Zatím.
"Já se radši zeptám ségry, kolik v Barceloně poběžím," reaguje. Sestra Michaela, bývalá sedmibojařka, umí věštit: "Vždycky mi předpoví čas." Ale ať jí sestra sdělí cokoliv, Hejnová si ordinuje krokodýlí trénink.
Čekat, ležet, a ono to snad přijde. Ono = forma. Tělo vyladěné je, hlava snad bude. Tak, aby zvládla svoji hlavní trať i štafetu na 4x400 metrů. Ani v ní nejsou Češky bez šancí.
"Když se mi na překážkách zadaří, budu o to natěšenější na štafetu," říká Hejnová. A když se jí zadaří, tak přiveze... Psst. Víte přece, že se o tom má mlčet.
