Očividně se mu nechce, přesto si na hruď připíná snímací pás sporttesteru. Druhou část přístroje připne na zápěstí místo náramkových hodinek. „Sto sedmdesát šest metrů nad mořem,“ odečte kanoista z displeje nadmořskou výšku svého domu v Račicích.
Špičkový aparát po tréninku propojí s počítačem, který mu v křivkách a číslech sdělí to, co pozná na hodinovém okruhu: „Potřeboval bych víc běhat. Ve skutečnosti stejně neběhám na tester, ale na Vencu Chalupu.“ Obrovitý Chalupa ve srovnání s kanoistou, o celou hlavu menším střízlíkem, nemá výhodu jen se svýma dlouhýma nohama.
„Já můžu běhat jen na podzim a v zimě. V závodní sezoně nelze klekat do lodi s rozklepanýma, unavenýma nohama,“ vysvětluje Doktor.
Zato veslař, zvyklý běhat denně celý rok, ukrajuje kilometry ze stanoveného okruhu po silnicích pod Řípem, z Račic k Roudnici a zase domů, v pohodě. „Ale že bych si odpočal, to zase ne. Když neběžím sám, donutím se víc zabírat. Jakmile to začíná bolet, tělo si podvědomě povolí, aniž člověk chce. A taky si nemůžu trať zkrátit, pokud mi docházejí síly nebo je mi zima,“ vykládá Chalupa.
Nebylo by divu ulevit si v tom mrazu. Jinovatka pokrývá čepice obou běžců, také hustou páru vydechují oba. Krystalky ledu přimrzly na Chalupovu neoholenou tvář.
A Doktorovy delší vlasy vyčuhující zpod kulicha slepuje mráz, protože mu po nich stéká pot. Ztichlou silnicí se nese zvláštní zvuk: blonďatá kštice mu břinká o ramena.
Společnou přípravu, aspoň čas od času podle možností, naordinoval Chalupův trenér Zdeněk Pecka, který pracuje v Račicích, a má tak k oběma blízko. Ale s nápadem přišel Doktorův otec a trenér Josef. „Potřeboval bych dohlédnout, jak mladej trénuje, když nejsem s ním,“ pronesl Doktor starší loni na podzim před Peckou.
Makají bez dozoru, ale trénink je to poctivý, úleva neexistuje. Jediné dvě nevyhnutelné - a kratičké - zastávky si vyžádají spuštěné závory na každém z železničních přejezdů na stanoveném okruhu.
Řidiči aut, která zřídka míjejí oba populární sportovce, v zimě ovšem zabalené k nepoznání, se jim ohleduplně vyhýbají velkým obloukem.
I když vyběhli společně, do cíle svorně dorazit vůbec nemusí. Vlastně by ani neměli. „Jak Venca uslyší, že začnu hlasitěji funět, jen lehce přidá a uteče mi. Je to jen dobře, závodit se musí pořád,“ povídá Doktor. „Já bych mu utekl taky, kdybych to dokázal.“ Doktor si občas zazávodí i bez Chalupy. „Sám běhat nemůžu, musím aspoň se psem. Jerry je rychlý, a když vidí srnku, dokáže ještě přidat,“ směje se kanoista.
„Jenže já se psem nemůžu, ten můj už je moc starý a nestačil by mi,“ opáčí veslař. „Je však dobré se s někým poměřit. Tak člověk nejlíp natrénuje závodění, které nás živí.“ Soutěž, to je podstata jejich společné přípravy na sezonu, v níž však vzájemně síly nikdy nezměří.
Jeden je, řečeno vodáckým slangem, cákal čili kanoista. Druhý couval, tedy veslař. Závodí na zcela odlišných lodích i tratích. Jedinkrát se utkali na vodě, v televizní show na stometrové trati.
„Martin dostal na startu deset metrů náskok, ale do cíle jsme dojeli stejně,“ vzpomněl Chalupa.
S Doktorem nepojede veslovat ani v únoru do Jihoafrické republiky, ačkoli o tom uvažovali. Jejich speciální příprava zůstává natolik odlišná, že budou dál závodit výhradně na souši.
 Skifaři Chalupa a Vabrouškem svůj první společný závod vyhráli |
 Martin Doktor s manželkou a psem u svého domku v Račicích |
