Jsou dva. Vědomostní a tělesné zdatnosti. Ten se skládá z kliků, sedů - lehů a buď z plavání na 300 metrů, nebo z běhu na dvanáct minut.
Ještě zvážím, co si vyberu. Běh je pro mě přirozenější, jenže dvanáct minut je dvanáct minut...
Na testech vlastně zahájím přípravu na novou sezonu. Ode dneška budu zase trénovat den co den.
Každý měsíc absolvuje naše důstojnická skupina z Dukly i vojenské školení. Trvá čtyři dny, ročně máme povinnou padesátiprocentní účast. V Praze se učíme třeba fyziologii nebo historii sportu. A do Liberce jezdíme na tu pravou vojnu se střeleckou přípravou i pochodovým cvičením.
Toho sežraného času je škoda, ale užijeme si i legraci. Při nácviku velení na sebe křičíme navzájem. Nikde jinde si křičet nedovolím, ani na své děti. Já jsem docela tichý člověk. Pořádný voják nejsem. Spíš instruktor sportu.
Hodnost mám toho času majorskou. Výš nemůžu, i kdybych přivezl zlato z olympiády. V armádě už jsem dosáhl svého stropu.
Ze všech vojenských akcí se mi nejvíc zamlouval říjnový kurz skálolezení ve Žďárských vrších. Ale drápat se s Martinem Koukalem na Mont Blanc, to mě neláká. Nestačil bych fyzicky, Martin určitě disponuje větším vytrvalostním fondem.
Při desetiboji sice závodím dva dny, jenže po chvilkách. V kuse běžím maximálně čtyři a půl minuty - a on stráví na trati padesátky dvě hodiny. Největší výška, kam jsem zatím vyšplhal, je 3715 metrů. Pico de Teide na Tenerife.
