Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

O stříbrném dni Gabriely Soukalové aneb To snad jel za mě někdo jiný

Gabriela Soukalová při vytrvalostním závodu na mistrovství světa v Kontiolahti. | foto: Český biatlon, Petr Slavík

12 2015
Kontiolahti (Od našeho zpravodaje) - Vstoupila do sezony 62. místem v Östersundu a v mysli si procházela peklem. Teď si Gabriela Soukalová připadá jako v ráji. Toto je příběh stříbrné středy české biatlonistky.

Dvacet minut před závodem dokončí nástřel. Gabriela Soukalová se rozhlédne po zaplňujících se tribunách a povídá: „Já vůbec nevím, jak to mám rozjet. Rychle? Pomalu?“

Potom zaúpí: „Já nechcííííííí.“

Obává se patnácti tuhých kilometrů, pěti výšlapů na obávanou střechu, čtyřiceti minut biatlonové bolesti.

„Představuji si teď jediné: Jak projedu s halucinacemi cílem a bude to konečně za mnou,“ řekne a vykouzlí na tváři odzbrojující úsměv.

Snaží se zapomenout, jak ji ještě v úterý škrábalo v krku a jak si připadala celá zatuhlá. Koneckonců, večer přece potom spořádala celé dva balíčky chipsů a navrch si na motelu „ukradla“ i tyčinky, jelikož prohlásila: „Tohle bude na můj krk ta nejlepší medicína.“ Načež jí kamarádky z týmu řekly: „Ježiš, ty jsi se zase tak splácala, že určitě vyhraješ.“

Teď tedy stojí se čtyřkou na hrudi ve startovací budce a světelná tabule vyzývá fanoušky: „Aänta stadionville.“ 

Udělejte hluk. 

Bloger roku 2014

Tribuny hučí a ona si přikáže: Pojedeš s čistou hlavou, ano?

V Kontiolahti se mezitím dějí věci na tomto šampionátu dosud nevídané. „Vyrobili si tu bezvětří,“ povídá trenér žen Zdeněk Vítek. Rtuť teploměru klesá k nule, obloha je jasná a ta trať...

„Je na ní beton, Bleky, co?“ ptá se kouče prezident svazu Jiří Hamza.

„Jo, beton. Uhladili to a posypali.“

„Vidím. Úplná dálnice.“ 

V zatáčkách biatlonistky obtížně hraní, balancují, hledají rovnováhu. Slunce zapadá, nad obzorem se rozprostřou červánky a Soukalová se žene finským lesem k první položce.

Pět ran. Pětkrát do černého. GREAT SHOT, zazáří na tabuli, jako by právě hrála bowling a poslala k zemi všechny kuželky. „A Gábina odjíždí s nulou,“ zahlásí Vítek.

Totéž zopakuje po druhé i po třetí položce.

Fotogalerie

„Ale té poslední ráně se moc nechtělo, co?“ dobře si všímá při další ležce Hamza.

„Jo, ta si lízla,“ přitaká od dalekohledu trenér.

Medaile nicméně začíná nabývat velmi reálných kontur. A nemusí být nakonec jen jedna! Veronika Vítková s devětadvacítkou na startu zvesela zamávala divákům a vydala se vstříc souboji s tratí a především se střelnicí. První ležku má za nula. „Třetí rána těsná. Je to na dva cvaky doleva,“ odesílá kouč pokyny na trať.

Rovněž druhou položku Vítková vyčistí. Dvě elitní Češky do té chvíle vystřelily v závodě 25 ran a všechny našly svůj cíl. „Když padaj nuly, je to vždycky perfektní,“ ocení Vítek.

Vždy dobře naladěný kouč však tentokrát nepronáší vtípky, neusmívá se. Přebíhá od dalekohledu, který má u stavů na ležkách, k tomu u stojek a zase zpět. Ve tváři mu pulzuje nervozita. „Jsem v práci,“ řekne jen.

Soukalová vede!

Kam mám vlastně zahnout?

„Gabča je zase jako motorka,“ komentuje její vitalitu Hamza. Jo, docela dobře se mi zatím jelo, sama si řekne na trati a zkusí tedy přeřadit na další rychlostní stupeň.

Darja Domračevová vestoje třikrát mine (hluboké vzdechy tribun) a dvě rány postupně ulétávají i domácí modle Kaise Mäkäräinenové (ještě hlubší vzdechy).

Vítková při třetí položce s přehledem zlikviduje čtyři terče, zbývá jen poslední.

„Jo,“ zakřičí vzápětí Hamza.

Jenže přání je v tomto případě otcem myšlenky. „Tak ne,“ hned se opraví. „Já už myslel, že i ta poslední rána Verče spadla.“

Ani při předposlední ráně Soukalové v celém závodě terč nezbělá. „Letěla vlevo na deset hodin, daleko,“ oznamuje Vítek. 

Ovšem medaile je pro ni stále ve hře, i s jedničkou na kontě trestných minut.

„Už toho má Gabča taky plné kecky,“ pozoruje Hamza videostěnu a na ní umdlévající pohyby jablonecké biatlonistky, když se Soukalová naposledy drápe na „střechu“. Trenér Marek Lejsek utíká vedle ní, křičí povzbudivá slova. Dává mi zabrat posunout jednu nohu před druhou, říká si sama pro sebe. Poslední kopec absolvuje v transu. Myslí na lidi, která má ráda: na rodiče, na přítele, na všechny blízké. „Musím jim udělat radost!“

Zbývá posledních sto metrů. Jsem prošitá, blikne jí v mysli. Kam mám vlastně teď jet? Na střelnici? Rovně? Zahne naštěstí správně. Ještě dvacet metrů. Ještě pět. A je tu. Cíl!

„APPLAUS,“ vybízí tabule k potlesku pro vedoucí ženu. Padá na kolena, potom na břicho, zavírá na sněhu oči, na pokraji všech sil.

Takřka minutu tak leží.

Vyčerpaná Gabriela Soukalová v cíli vytrvalostního závodu na mistrovství světa v Kontiolahti.

Vyčerpaná Gabriela Soukalová v cíli vytrvalostního závodu na mistrovství světa v Kontiolahti.

„Připadala jsem si v cíli, jako když někdo vyloví z vody hodně odkrveného a přidušeného plavce,“ pokusí se později popsat vlastní pocity. 

Tři čtvrtě hodiny zlaté naděje

Zvedne se a odkráčí do buňky obléct se. Ne, nechce se dívat, co ostatní ženy provedou s jejím snem.

„Ať mám medaili, nebo ať jsem pátá. Jenom ne čtvrtá,“ přeje si.

Doposud skvěle jedoucí Italka Oberhoferová si třemi chybami na poslední položce odpálí vlastní naději. „Jedna je pryč,“ komentuje Hamza.

Ale co ty další?

Dorothea Wiererová stahuje na mezičasech ztrátu. „Jen dvě vteřinky pro Gabču, bude to knopovka,“ hlásí do vysílačky šéftrenér Ondřej Rybář, sedící u počítače a pitvající mezičasy. Přesto i této Italce příliš rychle utíká čas. „Nedá to, ne, nedá,“ ujišťuje Hamza. Wiererová zaostává o 1,6 vteřiny!

Veronika Vítková stále může podpořit reprezentační kolegyni v čele průběžného pořadí, kdyby... Kdyby odstřílela rozhodující stojku za nula. Ale bohužel, hned první rána letí jinam, než má. Pro ni se stupně vítězů ztrácejí v dáli.

Veronika Vítková projíždí cílem vytrvalostního závodu na mistrovství světa v Kontiolahti.

Veronika Vítková projíždí cílem vytrvalostního závodu na mistrovství světa v Kontiolahti.

A Kaisa Mäkäräinenová?

Finka je nyní na poslední položce. Jednou míjí, zvedá se, ve tváři utrápený výraz. „A zase má Kaisa po medaili,“ usoudí Hamza. Nebo snad...

Mäkäräinenová si veze z poslední střelby manko 38 vteřin, jenže najednou se z ní stává tryskáč. Na dalším mezičase ztrácí na Soukalovou jen 24 vteřin a před cílovou rovinkou pouhých pět! „Kaisa, Kaisa,“ burácejí tribuny.

Ale ani ona to nedokáže, chybí jí 1,2 vteřiny.

Z nejdelšího závodu žen se stává doslova vteřinový thriller.

„Už věříš?“ ptám se Vítka.

„Absolutně ne.“

Soukalová se vrací z buňky a vypráví: „Já to pořád nechápu, myslím si, že to snad za mě jel někdo jiný. Nerozumím tomu. Zase jsem našla balanc a chuť do závodění. Přestala jsem řešit, co mě kde bolí a kolik natrénovaných kilometrů mi chybí. To byl klíč k medaili.“

Tři čtvrtě hodiny živí zlatou naději. Jenže Jekatěrina Jurlovová, jen považte, až 61. biatlonistka Světového poháru, která letos v žádném závodě neskončila lépe než devatenáctá, skolí s číslem 93 všech dvacet terčů. Ruska odjíždí z poslední střelby s převahou 32 vteřin a už na trati brečí dojetím, protože nechápe, co se to děje. Vždyť jen dvakrát v životě se jí předtím povedlo, aby v závodě se čtyřmi položkami zastřílela za nulu. A teď znovu, právě tady, na mistrovství světa, na kterém měla být původně jen tou šestou vzadu v ruském týmu, úplným outsiderem...

„Placku máme,“ říká Vítek.

„Ale ta zlatá...“

„Naděje umírá poslední... Jenže Jurlovová běží dnes na Rusku nezvykle dobře.“

„Tuhne,“ doufá nicméně Hamza.

Přesto běží Jurlovová natolik dobře, že je mistryní světa s náskokem 23 vteřin. „To je bláznivé,“ chytá se za hlavu senzační šampionka.

Ale Gabriela Soukalová se ani potom nepřestává smát.

Stříbro má pro ni cenu zlata.

Tři medailistky z vytrvalostního závodu na MS bialtonistek (zleva): stříbrná Gabriela Soukalová, zlatá Jekatěrina Jurlovová a bronzová Kaisa Mäkäräinenová.

Tři medailistky z vytrvalostního závodu na MS bialtonistek (zleva): stříbrná Gabriela Soukalová, zlatá Jekatěrina Jurlovová a bronzová Kaisa Mäkäräinenová.

Tohle je mé zadostiučinění

Telefonuje příteli, badmintonistovi Petru Koukalovi, který jí vykládá: „Já byl tak šíleně nervózní, že jsem hodinu a půl hrozně rychle šlapal při tvém závodě na trenažeru.“ 

„Aspoň sis zlepšil fyzičku,“ směje se jeho milá.

Právě Koukal to byl, kdo jí na samém počátku této sezony oznámil: „V Kontiolahti budeš mít ve vytrvalostním závodě medaili.“ Tehdy si poklepala na čelo a odpověděla: „Ty ses zbláznil.“

V prosinci vstoupila do poolympijské zimy coby unavená a tápající žena až 62. místem v úvodním vytrvalostním klání v Östersundu. 

„Pro spoustu lidí jsem se pak stala terčem kritiky. Trápila jsem se. Teď je pro mě hrozným zadostiučiněním, že jsem všem těm zlým jazykům zavřela ústa,“ vykládá po tiskové konferenci a připomene čínské přísloví, kterým se v dobách zlých snažila řídit: „Kdo mi lichotí, je mým nepřítelem, a kdo mě kritizuje, je mým učitelem.“

Největší krize kariéry Gabrielu Soukalovou nezlomila. Proto nyní stojí jen těsně pod zlatým stupněm, s medailí na krku.

„Byla to sezona, ve které jsem z pekla prošla až do ráje,“ ujistí a oči jí září. „Konečně se mi to všechno sešlo. A jsem šťastná, že se to sešlo tady.“

Je zlatá ze smíšené štafety, stříbrná z vytrvalostního závodu - a oporou týmu, který bude v pátek favoritem ženské štafety.

„Ať už se teď stane cokoliv, já si to tady budu užívat!“

Autor:






Nejčtenější

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze