Maraton, poslední část martyria, zaběhl stejně jako vítězný dánský mistr světa Sandvang za 3 hodiny, 2 minuty. Celkově však časem 9:40 zaznamenal svůj nejhorší výkon na železné trati (3,8-180-42).
"Na Lanzarote se nejezdí za rekordními časy. Počasí bylo opět extrémní. V kopcích fučel vítr a já jel většinu kola úplně sám," vysvětluje.
Silné poryvy vichru tu jsou pověstné. V zimě jeden z nich sfoukl známého Belgičana Herremanse, který skončil na invalidním vozíku.
Bočkovy plány na sezonu se však nemění. Bude jezdit domácí pohár, vyzkoušet chce Xterru, tuzemskou premiéru terénního triatlonu a v červenci ještě vyrazí na Ironmana do Klagenfurtu. Pod alpskými vrcholy v Rakousku se mu daří - před dvěma lety tu zajel svůj osobní rekord 8:41:55.
"Za vrchol považuji obléknout reprezentační dres. Proto se chci dostat na mistrovství světa do Nice. Dávám mu přednost před Havají, kde jede každý sám za sebe," vyznává se. Touha vyniknout a hájit barvy země ve světě stála u jeho prvních triatlonových kroků.
Robert Boček proháněl po tátově vzoru motorku v terénu. V patnácti vybojoval titul mistra země v motokrosu, ale byl i ve východočeském žákovském výběru fotbalistů.
"Jenže na motorce jsem si třikrát rozbil koleno a doktor mi řekl, že jestli chci chodit, ať plavu nebo jezdím na kole," vzpomíná.
Jako cyklokrosař se dostal do RH Plzeň, jezdil i na horských kolech. "Dával jsem tomu všechno, ale víc než na hranici nejlepší desítky jsem to nedotáhl. Po jednom závodě jsem si řekl: Dost! Vrhnu se na dlouhý triatlon, tam musím prorazit..."
Věřil našlapaným kilometrům. Ale když se v prvním závodě potkal s tehdejší jedničkou, rýchorským dřevorubcem Michalem Pichrtem, poznal, o čem je železný muž.
"Musíte mít v hlavě. Množství tréninku ještě neznamená kvalitu," ví už dnes. K vrcholu stoupá pomalu, učí se i chybami.
Jeho guruem, trenérským i co se týká materiálních podmínek, je Pavel Svoboda, který trénoval před časem nejlepšího českého maratonce Davida. "Bez pana Svobody bych už dávno skončil," říká vděčně devětadvacetiletý závodník.
Dlouhý triatlon není sport na poloviční úvazek. Bočkův obyčejný tréninkový den obsahuje ráno hodinu plavání u trenéra Křížka, okolo čtyř kilometrů. Pak v sedle kola tři hodiny, za něž jeho cyklokomputer ukáže stovku. A k večeru běh až dvacet kilometrů.
Mezitím jídlo, odpočinek, příprava věcí. O víkendech často absolvuje běžecké nebo cyklistické závody.
Nedávno ještě vypomáhal otci v rodinné firmě s autodopravou. Vstával třeba ve čtyři, aby přes den stihl odtrénovat potřebné dávky.
Železný muž je většinou jen souboj sama se sebou, s časem. Hranici osmi a půl hodiny považuje Boček za limit možností. "Na dopingovou cestu se nikdy nevydáme. Já si dám radši panáka," tvrdí odhodlaně.
Přesto se vypracoval do pozice české dvojky za Petra Vabrouška. "On je můj stimul. Pravý profík. Chci se mu přiblížit co nejvíc."
Touží jezdit do desítky ve světových Ironmanech. "Zní to paradoxně, ale jako bývalý cyklista ztrácím na kole a naopak získávám při běhu. Mám psychický blok, neumím se úplně vydat. Až když jsem v transu, pak to jde. Jako třeba loni na mistrovství republiky," připomíná slavný triumf v Sadské.
Sílu a víru má. Vítěz Českého poháru a 18. z loňského MS v Dánsku míří ještě výš.
