Tragédie měla neblahé následky na světový motorsport. Mnoho důležitých závodů bylo toho roku odřeknuto, vlády některých zemí dokonce uvažovaly o zákazu tohoto sportu vůbec. Například ve Švýcarsku, kde se na okruhu v Bremgartenu už od samého začátku šampionátu F1 v roce 1950 tradičně konaly Grand Prix, jsou závody na okruzích zakázány dodnes. Švýcarští sportovci tak o své mistrovství bojují především v sousední Francii (Dijon), v Německu (Hockenheim) a v Itálii (Monza). Le Mans roku 1955 hrálo i nemalou roli ve více, než třicetileté absenci značky Mercedes-Benz na závodních okruzích světa.
Málokdo dnes ví, že Pierre Levegh (pilot, s jehož jménem bude věčně onen nešťastný den v La Sarthe spojován) vůbec existoval. Osud tohoto šestinásobného účastníka Grand Prix formule 1 samozřejmě obsahuje více, než nálepku "zabil v Le Mans téměř devadesát lidí". Byl vlastně také obětí, která si nezaslouží, být spojována s neštěstím v tomto smyslu.
Patriot z Paříže
Ve svůj osudný den už Levegh dávno nebyl žádný mladík. Narodil se 22. prosince 1905 v Paříži. Nejmenoval se všal Levegh, ale Pierre Bouillin. Názory, přesvědčení a životní cíle mladého Francouze se tehdy formovaly v nacionálně silně ovlivněném prostředí kolem obou světových válek. K automobilovému sportu neměl daleko. Jeho strýc (s příjmením Velghe) byl koncem devatenáctého století velmi úspěšným závodníkem. Pierre jej uznával natolik, že když později sám usedl za volant
závodního vozu, použil zkomoleniny strýcova jména. Tak vznikl Pierre Levegh. O tom, že bude závodníkem, se rozhodlo roku 1923. V Le Mans se tehdy konala první čtařiadvacetihodinovka a Pierre se jí zúčastnil jako divák. Stal se zde svědkem hrdinských soubojů na mezinárodní úrovni, kde správný vlastenec (jakým byl i on) mohl ukázat odvahu a nadání. A vítězstvím by mohl šířit věhlas milované Francie po celém světě. Vidina triumfu v Le Mans se od té doby stala hlavním smyslem jeho života.
Tvrdá práce v kokpitu
Zatím však neměl prostředků na to, aby mohl s vlastním vozem nastoupit a o angažmá v jednom z továrních týmů se mu ani nesnilo. Proč by si také nějaký z výrobců měl všimnout neznámého nadšence?
Rok za rokem tedy putoval do Le Mans jako divák a zlobil se kvůli úspěchům britských a italských vozů. Svůj hlavní cíl však nikdy neztratil z očí. Založil vlastní dílnu a uprostřed třicátých let konečně měl dostatek peněz, aby mohl sám závodit. Zúčastňoval se ale pouze závodů na velmi nízké úrovni. Obsadil jen malé okruhové podniky a rallye v okolí Paříže. K vytouženému startu v Le Mans mu pomohl šikovný tah. Aby se dostal do továrního týmu Talbot, založil vedle své dílny
i prodejnu této značky. Obě jeho firmy byly brzy natolik úspěšné, že vedení Talbotu po dlouhém přemlouvání svolilo a přihlásilo Levegha za odměnu druhým pilotem svého pátého (!) vozu. Když Levegh poprvé zavítal do Le Mans jako pilot, už mu táhlo na čtyřicet. K jeho velkému zklamání se pak vůz porouchal již brzy po startu, aniž by do něj vůbec usedl.
Příští rok už pro něj místo u Talbotu nebylo. Druhá světová válka pak na několik let beztak ukončila veškeré sportovní dění a z okruhu v Le Mans a jeho okolí toho moc nezbylo. Co nerozbombardovali Spojenci, stačili Němci zničit na ústupu. Další nezapomenutelná rána pro velkého vlastence.
U kolébky MS formule 1
Návrat závodních vozů do Le Mans roku 1949 udělal na Levegha velký dojem. Vyhrál tehdy Luigi Chinetti na voze ferrari. Zvláštní na jeho triumfu však bylo, že za volantem seděl 23,5 hodin! V divákovi Leveghovi začínal zrát plán, vyhrát tento závod sólo. Pro uskutečnění svého velkého snu teď trénoval na té nejvyšší úrovni. Zapomenuty byly malé rallye kolem Paříže. Jeho firmy totiž v poválečném období prosperovaly na výbornou a z Levegha se stal poměrně bohatý člověk. Již od roku 1947 startoval v různých evropských Velkých Cenách a měřil se tak se světovou špičkou. 18. června 1950 pak debutoval ve Spa na soukromém Talbotu Lago T26C v právě zrozeném mistrovství světa formule 1. Na to, že byl ryzí amatér, si nevedl špatně a dojel sedmý. Byl tak jedním z prvních pionýrů, kteří dovedli dnes tak úspěšnou formuli 1 na cestu slávy.
I když pro něj byly závody typu Grand Prix v poměru k Le Mans jen vedlejší záležitostí, nastoupil samozřejmě i o dva týdny později do domácí GP Francie v Remeši. V tréninku byl skvěle devátý, ze závodu však pro poruchu motoru odstoupil. V září pak ještě bez úspěchu startoval i ve Velké Ceně Itálie v Monze. Podobný program si soukromník z Paříže dopřál i v roce 1951. Na identickém voze opět nastoupil ve Spa, na Nürburgringu a v Monze. Okruh v královském parku u Milána mu přinesl výborný výsledek: dojel devátý.
Mnohem důležitější pro něj ovšem bylo, že mu toho roku Tony Lago opět dal šanci v Le Mans. Závodu sice opět kralovaly jaguary a ferrari, Levegh však na talbotu spolu s Rene Marchandem dojel na čtvrté pozici. Tento, vlastně dobrý výsledek, ale Levegha zdaleka neuspokojil. Naopak. Z Le Mans odjel rozhořčen. Věděl totiž, že jeho vůz byl pouze čtvrtou, dodatečnou přihláškou týmu Talbot-Lago a podle toho vypadala i jeho příprava. Jeho technika zdaleka neodpovídala ostatním třem továrním vozům. Pierre měl sice nejeden návrh, jak vůz vylepšit, týmoví technici jej však ignorovali, protože jej měli jen za vychytralého začátečníka. Lago dokonce odmítl i jeho nabídku, že by na voze sám pracoval.
Le Mans 1952: hrdina nebo idiot?
Protože nebyl s podporou továrního týmu spokojen a protože si to mohl z finančního hlediska dovolit, rozhodl Levegh, že roku 1952 v Le Mans nastoupí s vlastním vozem a vlastní equipou. Děti neměl a jeho žena souhlasila s tím, že rodinné jmění investují do něčeho, co by bylo prospěšné veřejnosti: do francouzského vítězství v Le Mans. Už koncem roku 1951 zakoupil vlastní sportovní talbot a zaměstnal skupinu pomocníků, kteří měli až do příštího června čas, vůz dle jeho představ upravit. Protože tato vylepšení si vyžádala na 5000 pracovních hodin, zanevřel Levegh na všechny ostatní sportovní aktivity. Vůz byl včas hotov a do té doby téměř neznámý amatér se stal mužem závodu.
Začal velmi opatrně a s uspokojením zaregistroval, že po šesti hodinách závodu již odpadlo několik favoritů. Vedle jaguaru Stirlinga Mosse v závodě už nebyl ani ferrari Alberta Ascariho a další tovární vozy pilotů Rolta, Simona a Trintignanta. Levegh byl druhý a plánoval něco gigantického. Při prvních zastávkách v boxech zůstal za volantem a když se svým partnerem Marchandem nenechal vystřídat ani po půlnoci, začalo mnohým svítat: chtěl vyhrát čtyřiadvacetihodinový závod sám! Kolem půlnoci měl Behrův Gordini problémy se zapalováním a Levegh dokonce vedl. Francouzská veřejnost po Behrově defektu ztratila naději na domácí vítězství, teď ovšem vedl jejich pilot, kterého doposud nikdo neznal. Ale nevadí. Šestačtyřicátník Levegh se stal doslova přes noc národním hrdinou.
Ráno vedl před dvěma mercedesy a to tenkrát, sedm let po okupaci, něco znamenalo! I v 10.00 hod. stále vedl sólový pilot talbotu. Osmnáct hodin za volantem. Osmnáct hodin absolutní koncentrace při smrtelné rychlosti. To přece nemůže vydržet! Při jedné ze zastávek v boxech se jej Marchand snažil násilím vytáhnout z kokpitu. Levegh jej však hrubě odstrčil. Jeho strachem přepadlá žena (ani ona o jeho plánu nevěděla) mu na posílení nabídla dextrózu, ale odmítl.
Počínání francouzského patriota samozřejmě dobře pozoroval i legendární “Rennleiter” favorizovaných mercedesů, Alfred Neubauer. Byl si ale jist, že Levegh tuto námahu tělesně nevydrží a své piloty na pozicích dvě a tři nepobízel k zvláštnímu spěchu. V poledne, čtyři hodiny před koncem maratonu, již byla Leveghova únava patrná. Při zastávkách v boxech už nevnímal svůj tým, ani svou ženu. Jen tupě zíral kupředu a slyšel jen ochozy, skandující jeho jméno. Nebyl schopen zavřít ústa a nemohl mluvit. Zvracel. Ale dále vedl. Vedl i v jednu hodinu. Vedl i ve dvě.
I Neubauer teď, dvě hodiny před cílem, znejistěl. Leveghův katastrofální zdravotní stav však již byl jasně vidět i za jízdy. Jeho krční svalstvo již nebylo sto držet pilotovu hlavu vzpřímeně. Leveghova žena v boxech už jen plakala a v hysterických záchvatech pobízela mechaniky, aby dali manželovi znamení zpomalit. Měl obrovský náskok. Levegh však už signalizaci svého týmu dávno nevnímal. Bylo téměř půl čtvrté. Jen 35 minut do cíle a Pařížan stále vedl před Němci. Bylo to ale naposledy,
co projel kolem boxů. V zatáčce Maison Blanche zůstal jeho talbot s přetočeným motorem stát. Vysílený pilot udělal chybu: místo čtyřky zařadil dvojku.
Levegh se zcela zhroutil a trvalo dlouho, než opět nabyl vědomí. Nálada na tribunách se zatím radikálně změnila. Pro davy, které Levegha doposud oslavovaly, jako hrdinu, teď byl idiot, který se měl nechat včas vystřídat. V boxech jej přivítal pískot. Mercedesy 300SL slavily vítězství stylem 1-2, pořadatel ale radši nehrál německou hymnu. Nálada v ochozech byla příliš napjatá.
Stále za velkým cílem
I příští léta Levegh v Le Mans nastoupil. Vrátil se však do továrního týmu Talbot. Úspěch se mu ale nadále vyhýbal. Roku 1953 dojel patnáctý a rok na to havaroval, když byl na osmé pozici. Pro závod v roce 1955 mu Francouzi již místo neposkytli. Šanci mu však dal Neubauer, který plánoval nový útok na Le Mans se třemi novými typy 300LR. Levegh v roce 1952 německého sportovního ředitele zaujal svou vášnivou jízdou a Alfred Neubauer si myslel, že by Francouz pod profesionálním vedením mohl mít úspěch. Ještě před lety by pro téměř padesátiletého Levegha bylo nemyslitelné, startovat v německém voze, teď však nabídku přijal. Nastoupil ve voze s číslem 20 spolu s Johnem Fitchem a jejich úkolem bylo jet “na jistotu”.
Jak tato velká francouzská posedlost skončila, je známé: 11. června 1955 v 18.20 hod. Na cílové rovince o sebe zavadily Jaguar D-Type Mika Hawthorna (nešťastný závod vyhrál, stejně tak jako MS F1 roku 1958, zahynul ale při dopravní nehodě roku 1959) a Austin Healey Lance Macklina (zemřel v září 2002). Austin šel do smyku a zatarasil Leveghovi dráhu. Francouzův mercedes trefil britský vůz v rychlosti kolem 240km/h a byl katapultován do ochranného valu před hlavní tribunou, kde se rozpadl na jednotlivé části, které letěly dále do plně obsazených ochozů, kde rozsévaly smrt. Věrohodné údaje hovoří o počtu mezi 83 až 90 tragicky zesnulými diváky.
Životní ambicí Pierre Levegha bylo, vepsat své jméno do dějin Le Mans. Vzpomínáme teď na něj však v souvislosti s nejsmutnější událostí historii motorsportu, aniž by na tom nesl vinu.
