„Sám jsem překvapený, že jde léčení tak dobře,“ pochvaloval si Roman Konečný. „Zrovna jsem se dozvěděl, že mě pouští domů. Do ostravské nemocnice teď už budu jezdit jen každé tři dny na převazy, záda a ruce se teprve hojí.“ Na tragickou noc nezapomene.
„Z hlavy to nevymažu. Nebylo kam utéct, všude tlačenice. Schoval jsem se pod stůl, ale žár byl neúnosný. Plazil jsem se pryč, chránil hlavu. Dál nevím, byl jsem v šoku.“
Čtyři týdny strávil na jednotce intenzivní péče. Ještě nedávno by velkou šanci na přežití neměl. „Stát se to před čtyřmi lety, asi bych umřel. Aspoň v tom jsem měl štěstí.“
Na házenou stále myslí. Odhodlaně říká: „Ještě v téhle sezoně si chci zahrát. Po Novém roce bych rád začal znovu trénovat.“
