V tom případě si asi nevzpomínáte na své poslední vystoupení v Praze.
Vzpomínám, ale raději nechci.
Tak já budu protivný a stejně vám ho připomenu: v létě 1999 vás Širov ze Španělska v exhibici rozdrtil 4,5:0,5.
Byla jsem zkrátka ve špatnou dobu na špatném místě. Širov se navíc tenkrát připravoval na zápas s Kasparovem, byl ve výborné formě. Myslela jsem, že i já jsem dobře připravená, ale nebyla to pravda.
Atrakcí už nejsem Nyní si troufáte na lepší výsledek? Určitě jste se dívala, s kým můžete hrát ve druhém kole.
Ještě s nikým, protože v něm nejsem. Nejdřív musím porazit Jiangcha z Číny. Ale vím, kam míříte: ano, ve druhém kole mohu narazit na Kasparova.
S nímž také nemáte příznivou bilanci.
Když k tomu zápasu dojde, budu se mu ze všech sil snažit znepříjemnit život. V utkání s Kasparovem však proti vám hraje i psychologie.
Sedáte si za šachovnici s vědomím, jak velký hráč sedí naproti.
A vy nevyužíváte psychologie? Vždyť jste mezi muži jediná žena.
Co tím myslíte? Že vás ostatní nemusí vnímat jako obyčejného soupeře. Mohou být třeba nervóznější, že je může porazit žena. Dnes už to takhle nefunguje.
A dřív?
Hlavně když jsem na velkých turnajích jako hodně mladá začínala, cítila jsem, že se někomu nelíbí, že ho porazilo vlastně ještě dítě.
Jak vám to dávali najevo? Mně ani ne, ale všimla jsem si někdy, že si známí ze šachisty, nad nímž jsem zvítězila, utahovali: Hele, tebe porazila holčička.
Uráželo vás, že vás berou víc jako atrakci než šachistku?
Musela jsem dokázat svou sílu, aby mě takhle přestali brát. Vybojovala jsem si, že mě nyní všichni berou jako rovnocenného partnera. Na boj s muži jsem naučená.
V tom jste v současnosti mezi ženami výjimkou. Proč se jiné šachistky mezi muži prakticky neprosazují?
Je to i výchovou. Mě před pětadvaceti lety začal otec učit, že není nic nenormálního bojovat s muži. To samé říkal i mým dvěma starším sestrám, jež se také staly skvělými šachistkami. Odmalička jsme hrály s muži, abychom se mohly zdokonalovat. Otec nechápal, proč v té době hrají ženy mnohem hůř než muži, což ostatně platí i teď.
Ale já se ptal, proč tomu tak je.
Dostat se do špičky chce obrovskou vůli a úsilí. Záleží také, jaké si kladete cíle. Spousta žen se soustředí, aby se staly šachovými mistryněmi světa, nemají zájem jít do konkurence s muži.
To je důvod, proč se ženského šampionátu nezúčastňujete?
I mistryni světa najdete na žebříčku až ve druhé stovce. A já jsem dvacátá...
Mně z vašich slov vyplývá, že ostaní šachistky jsou pohodlné.
To je zčásti pravda.
Když o nich takhle mluvíte a hlavně s nimi odmítáte hrát, nedívají se na vás skrz prsty? Nepomlouvají vás?
To je různé. Některé ženy litují, že se se mnou nemohou měřit. Jiné jsou rády, že k nim nepatřím. Neubírám jim peníze z jejich turnajů.
Takže kamarádky mezi nimi nemáte.
Vídám se víc se šachisty.
S nimi se přátelíte?
Máme normální vztahy. Můžeme si popovídat, rozebrat partii.
Ale důvěrné rozhovory nevedete.
Spíš: Jak se máš, co nového a tak. Blízcí přátelé nejsme.
Alespoň jsou k vám galantní, ne?
(smích) Rozhodně ne na šachovnici. Tam to po nich ani nežádám. Mistrem světa už nebudu.
Sníte o tom, že je jednou všechny porazíte a stanete se absolutním mistrem světa?
Bylo by to hezké, ale nevidím to reálně. Člověk musí mít příležitost hrát pravidelně turnaje o světového šampiona, musí být také fyzicky i teoreticky skvěle vybaven. Je to spousta tvrdé práce.
Copak vy tvrdě nepracujete?
Už méně než na začátku kariéry.
Takže dvacáté místo zhruba odpovídá vašim kvalitám?
V podstatě ano. Byla jsem i desátá, ale teď se kolem dvacátého místa pohybuji hodně dlouho.
Může být vůbec nějaká žena někdy absolutním mistrem světa?
Kdo ví, co bude za 50 let. Teď to ale podle mě zcela jistě možné není. Žádná taková žena neexistuje.
Otec je asi hrdý V šachovém světě jste tedy mezi muži sama. Připadáte si jako průkopnice?
Ne. Já mluvím pouze za sebe. Nikoho do ničeho nenutím.
Dřív jste měla oporu alespoň v sestrách. Co je teď vlastně s nimi?
Obě mají děti. Nejstarší Zsuza dva a Sofie jednoho kluka. Věnují se stále šachům, ale už ne tak intenzivně. Já žiji v Maďarsku, Zsuza v Americe a Sofie v Izraeli. Je složité plnit roli tetičky, nevídáme se často.
Když sestry z vrcholného šachu vypadly, otec nyní sleduje asi hlavně vás...
Ano. Sice už nejde tak do hloubky jako dřív, ale já jsem mu za spoustu věcí vděčná. Když jsme byly děti, táta si vymínil, že nebudeme chodit do školy, dělaly jsme pouze zkoušky. V komunistickém Maďarsku to nebylo jednoduché prosadit. Otec tím vyčníval, a tak mu úřady dělaly velké problémy. On šel přesto za svým a vytrval.
A teď je na vás hrdý.
(úsměv) Pravděpodobně.
