Poláčková? Žena, jež propadla extrémům

Praha - Narodila se jako optimistka, s touhou objevovat a s elánem, kterým dokáže strhnout okolí. Miluje výzvy. Včera nad ránem pokořila tu nejvyšší. Klára Poláčková stanula na vrcholu Mount Everestu. "Co já s tebou musím prožívat, to si nikdo nedovede představit," vyčinila jí častokrát maminka. Ale škoda slov.

"Když se Klára do něčeho zažere, tak nepustí," říká její mladší sestra Denisa. "Lákají ji veškeré extrémy, výšky i hloubky."

Pod mořskou hladinou a na vrcholcích velehor Poláčková hledá rovnováhu ke své práci v kanceláři.

S titulem bakaláře obchodního managementu pracovala v letech 1997–2000 v Praze v oboru reklamy pro zahraniční firmy.

Zároveň vylezla na Mt. Blanc, to pro začátek. Uběhla Pražský maraton. A na Jadranu absolvovala potápěčský kurz. Přece nebude plavat jen tak se šnorchlem.

Ženská, seďte radši doma

"Vyrazíme do Jižní Ameriky a zlezeme její nejvyšší horu, Aconcaguu," předsevzala si s kamarády.

Sestra: Nahoře mlela z posledního

P r a h a (tm) - Byla první a jediná, komu Klára Poláčková přímo z vrcholu zavolala. Mladší sestra Denisa, 24 let, studentka Vysoké školy ekonomické, obor mezinárodní vztahy. Jednou se možná spolu sejdou na Everestu. "Nestrašte," směje se Denisa Poláčková. Včera je však spojoval Everest.

Probudil vás sestřin telefonát?
Kdepak, čekala jsem u telefonu. Věděla jsem, že mezi první a čtvrtou v noci se Klára ozve. Tak jsem popíjela kafe a kolu, pojídala sušenky a snažila se vydržet.

A když konečně zazvonil mobil...
Věděla jsem, že se jí to podařilo. Ale už předtím jsem tomu věřila, když jsem od Kláry slýchala, v jaké je kondici a jak zvládla aklimatizaci.

Co vás napadlo, když jste z vrcholu uslyšela její hlas?
Že zní moc vyčerpaně. Mlela z posledního. Teprve když se mi večer znovu ozvala po sestupu do tábora číslo 2, už tam byl nádech euforie a náznaky veselí. Konečně z nás všechno spadlo, povídala. Teď ještě sestoupit do základního tábora.

Tam na ni čeká i tatínek, ze kterého se také stává horolezec. To ho Klára pobláznila?
Asi jo. V tom samém termínu lezla jiná anglická expedice na sedmitisícovku Lhakpa Ri, tak se náš papá k nim připojil. Přitom zatím nikdy nebyl na žádné hoře, která je vyšší než 3000 metrů. Ale před pěti dny na Lhakpa Ri opravdu vylezli.

To jste tedy měli mimořádně úspěšný rodinný týden.
Takový akční, že jo?

Co doma Kláře na přivítanou přichystáte?
Myslím, že bude nadšená už z toho, že mě vůbec uvidí. A snad i z webových stránek, které jsme jí průběžně aktualizovali.

Jenže zůstalo jen u plánů. "Měsíc před odjezdem jsem odjela na hory do Itálie. Při posledním sjezdu jsem tam spadla a utrhla si kolenní vazy."

V nemocnici jí tehdy doktor řekl: "Ženská, vy už nikam nejezděte! Radši jen seďte doma." Koleno ji sužovalo celý rok, dvakrát ležela na operačním stole. "Kromě pajdání jsem nemohla vůbec nic," vzpomínala.

"Jedu studovat finance do Londýna," oznámil jí pak přítel. "Jedu s tebou," vyhrkla vzápětí. Za Kanálem se neztratila, u společnosti Euro RSCG se uchytila coby komunikační manažerka. Do práce frčela v kůži na žlutém chopperu nebo jako dáma v kultovním Mini Cooperu, za kulturou vyrážela v anglickém klobouku, pravidelně hrála tenis. Atletický ovál, bazén a nekompromisní trenér v posilovně, to vše byla příprava k dalšímu útoku v horách.

Brzy vystoupala o stupínek výš: pracovně i sportovně.Ve výběrovém řízení získala post na britském ministerstvu pro ústavní záležitosti. Funkce: konzultantka pro interní komunikační strategii. Připravovala informace pro 30 tisíc zaměstnanců státního aparátu.

Sen jménem Aconcagua se teprve nyní proměnil ve skutečnost. Stanula na jejím vrcholu, v 6962 metrech. Ale také poprvé zažila, co mohou udělat s člověkem výška a zátěž. "V polovině kopce tělo přítele zavzdorovalo – edém plic, těžký kašel, chvilkové bezvědomí," líčila.

Osudové setkání na Čcho Oju

Loni se jako "slepá k houslím" dostala do výpravy Novozélanďanů a Angličanů na himálajskou osmitisícovku Čcho Oju, které pomáhal i Šerpa Taši Tenzing, polárník a profesionální horolezec z institutu svého legendárního dědečka.

Bylo to osudové setkání. S Tenzingem, bakalářem filozofie, který umí vytvořit i skvělé olejomalby a batiky, si brzy padli do oka. "Všichni chlapi nakonec odpadli a zbyli jsme jen on a já." Sám Tenzing jí potom navrhl: "Jestli to chceš zkusit, pojďme spolu na Everest. Pro mě to bude naposledy." Tentokrát vyrazili jen spolu, za pomoci dvou dalších Šerpů. "Sami se budeme hlídat," říkala.

Uhlídali se až na střechu světa. Zcela vyčerpaní. "Výš už to nejde," vydechla doma sestra Denisa. "Doufám, že žádná další výzva nebude a Klára už zůstane při zemi." Nebo vyrazí třeba na pól. "To snad ne! Snad se zklidní. I když u ní člověk nikdy neví," uznala Denisa Poláčková. Sama Klára přiznává: "Propadám horám čím dál víc."

Dalších dvanáct osmitisícovek čeká.

Chcete na Everest? Ani milion nemusí stačit

P r a h a (bb) - Je jako magnet, který nepřitahuje kov, ale lidi. Mt. Everest. Nejvyšší hora světa. "To je jeho výhra i prohra zároveň," soudí Radek Jaroš, který stanul na vrcholu. "Tím se stává snem nejen horolezců, ale i nehorolezců. Snem bohatých a mocných. Je odsouzený k tomu, co se tam děje." Pryč jsou doby, kdy se na vrchol vydávali jen zkušení horalové.

V roce 1991 vedle prvního Čecha Leopolda Sulovského stanulo na "střeše světa" dalších 37 lidí. Loni jich bylo téměř 500.

"Na přelomu tisíciletí se zlomil přístup k Everestu a na Everest. Je tam pořád vyšlapaná dálnice. Šerpové, kteří chodí s klienty, vybudují výškové tábory, natáhnou fixní lana. Klient má jediný úkol: zezadu ho dva tlačí, zepředu jeden táhne a on má dosáhnout vrcholu. Je to nadnesené, ale i takové případy byly," líčí Jaroš.

Vedle opravdových horolezců se s pomocí drápou na vrchol i zdatní sportovci. Tak je popisuje Jaroš.

Ale pozor, každý se na vrchol světa vydat nemůže. Zaprvé: výprava není zadarmo. Poláčkovou přišla na 50 tisíc dolarů, tedy přes milion korun, z nichž tři čtvrtiny hradil hlavní sponzor.

"Každý si to dokáže zorganizovat jinak. U každé výpravy také záleží na vybavení," říká Jaroš. A to není v případě kvality laciná záležitost. "Kolem 65 tisíc by spláchlo. Dobrý stan stojí 800 dolarů, dobré boty do osmi tisíc metrů od patnácti tisíc korun nahoru. Goretexová bunda deset tisíc, kalhoty pět," vypočítává Sulovský.

Když před 16 lety lezl s italskou výpravou na vrchol on, rozpočet pro sedm lidí zněl 95 tisíc dolarů. A to byl dolar podstatně dražší než dnes. Za výstup na horu se platí poplatky. "Jsou rozdílné ze severní a jižní strany, kde jsou dražší. Nepálci chtěli dosáhnout toho, aby tam nebyl svinčík. Platíte zálohy na odpadky," popisuje Sulovský.

Dál je třeba vůle. Též štěstí na počasí, které vás na vrchol milosrdně pustí. A nechá vás vrátit se zpět. "Všechny okolnosti musí být naladěny. Nemůžu si myslet, že budu fyzicky zdatný, technicky zdatný a na Everest vylezu," říká Sulovský. "Je dobré mít nějaké zkušenosti. Fyzická zdatnost a technická obratnost musí být."

Pokud se horolezci vydávají na vrchol bez pomoci, vlečou i přibližně patnáctikilový batoh s oblečením, brýlemi, vodou, jídlem, opalovacím krémem, fotoaparátem, kamerou, rukavicemi... "Přijít o rukavice, to je konec," říká Jaroš. "Ale klientovi nese věci šerpa, on má nejvýš kyslíkovou lahev."

Sám se na vrchol vydal bez podpory kyslíku. Musel dýchat řídký vzduch. "To znamená místy tři kroky, místy osm kroků a potom několik minut dýchání, aby člověk byl zase schopný udělat těch pár kroků." A když pak dojde až nahoru? Kochá se tím, že dosáhl až na vrchol světa? Sulovský říká: "To je individuální. Měl jsem hlavně pocit, že už nemusím nikam jít. Ale věděl jsem, že ještě polezu dolů. Je lepší podat si ruce a radovat se až na barové židličce."

Z deníku horolezkyně

4. dubna
Tak jsem viděla Everest! Z letadla do Lhasy. Za pět minut byl fuč.

9. dubna
Výška už se projevuje, ale zvládám to, spím. Jenom sny jsou výrazně živější, takže hoteloví hosté v Gyantse měli kolem třetí ráno budíček, zařvala jsem jako himálajský lev.

11. dubna
Desetikilometrový trek zimou a větrem do kláštera Rongbuk vyúsťuje ve společnou modlitbu. Vnímám nekonečný rozměr prostoru a času, monumentálnost i poezii všudypřítomných hor i nezbytnou pokoru nás lidí, úplně malinkých tvorečků. Zase mě dostali, tady se prostě musí věřit.

13. dubna
Ve stanu je -10 °C, i plastová čurací lahev mrazem zkameněla. Do bot bych nejraději šoupla teplouše (takový elektrický vyhřívadlo), ale místní agregáty dobíjejí mobily, a tak potrénuji chlad, bude hůř.

16. dubna
Tělo nevzdoruje, na což ostatně při péči našeho kuchaře nemá nárok. Grilovaný tuňák nebo oranžovoučký losos, smažené hranolky, popcorn, omeletka s oblohou, nějaký ten nezdravý toustík vykompenzovaný ovocnými müsli, případně ovesnou kaší, na závěr samozřejmě zázvorový čaj s mlékem. Je to taková naše hra – kompenzace za nedostatek kyslíku. Porce jsou miniaturní, strašně to voní, ale žaludek se myslím stejně scvrkává. Ve čtvrtek (19. 4.) se pustíme do první vynášky na North Col, nástupní stanice pro Everest. Dali jsme už sbohem našim jakům. V táboře se ve mně probudil obchodní talent a zmrzlý soudek českého piva Bernard jsem výhodně vyměnila za 10 kilo čínské rýže. Mezi sedmdesáti stany jsem jediná ženská…

21. dubna
Teď teprve začíná pravé horolezení. Everest se nám vybarvuje, cestu do North Col, nástupní stanice na Everest, nám zpestřila 700 metrů vysoká kolmá ledová stěna. Šest hodin jsem se trápila na laně s batohem na zádech, cepínem v ruce a mačkama na nohách. Ale nebyla jsem jediná, okolo bylo takových chudáků víc.

24. dubna
Probuzení do minus 25 stupňů nevěštilo lehký výstup. Stěna na North Col je zalitá sluncem, ale jinak moc přívětivě nevypadá. Sněhová pokrývka ztěžuje výstup a i batoh se dnes zdá být těžší. Jde to pomalu, navíc po třech hodinách se zvedá vítr a zvířený sníh štípe do tváří. Prsty na rukou dostávají dost zabrat – skoro je necítím. V hlavě jediná myšlenka – ať už jsme nahoře. Těším se na vařící zázvorový čaj s mlékem a teplý spacák.

25. dubna
Zasloužený odpočinek. Sedmitisícová výška se nezapře, procházka po obědě je na rozdýchání až až. Sbírám síly na vynášku do tábora 2 (7400 m), kuchař vykouzlil desert v podobě jogurtu s ovocem. Lepší jsem nejedla.

26. dubna
Cesta do tábora 2 (7400 m) se zvedá, ale naštěstí žádná stěna. Vítr komplikuje dýchání, i Šerpové vypadají víc znaveně než normálně. Vynášku jsme zvládli, ale bylo to utrpení. V noci jsem spala jak mimino.

27. dubna
"Lížu si rány" – namrzlé tváře, pomalu dostávám cit do prstů. Tashi do mě pod tlakem rve jídlo, prý mám hubené nohy a potřebuju nabrat.

28. dubna
Jsem plná energie a elánu. V devět ráno jsem nalehko vyrazila potřetí na North Col, jen já a Nim (Šerpa). Za necelé tři hodiny jsem byla nahoře, lezlo se krásně. Teď jsem už konečně jak "Ninja lady" předbíhala skupinky lenochodů, na lanech jich viselo snad šedesát. V předsunutém táboře na mě čekal slavnostní oběd, že jsem úspěšně ukončila aklimatizační fázi.

1. května
Bez problémů jsem seběhla do základního tábora (5200 metrů). Dvacetikilometrovou cestu, která vede přes dva mezitábory a nahoru trvá dva až tři dny, jsme zvládli za neuvěřitelných pět hodin. A aby ne, když mě Taši zezadu popichoval hůlkou, kdykoli jsem zpomalila. Base Camp jsem málem nepoznala, bylo tam tak pětkrát víc stanů než před měsícem. A těch lidí a věcí!

3. května
Přijel můj táta. Sdělit mi novinky z Čech a jen tak mimochodem zlézt jednu sedmitisícovku – Lhakpa Ri. Takže jsem si konečně pokecala v češtině a můžu vyrazit nahoru na horu.

11. května (minulý pátek)
Jsme uvězněni v předsunutém táboře v výšce 6440 metrů, a tak aspoň nabíráme síly. Počasí se nechce udobřit. Každý den se teplota pohybuje kolem mých oblíbených minus 20 stupňů, situaci znepříjemňuje jen průběžné sněžení. A ve spojení s větrem, který dosahuje 25 km/h, se zážitky stávají opravdu nezapomenutelnými. V neděli bychom měli začít stoupat do nám už známého tábora 1 na North Col. Přes tábor 2 se v úterý dostaneme do posledního tábora 3 ve výšce 8400 metrů. Říká se, že už na tomto místě máte pocit, jako by vám celý svět ležel u nohou. Útok na vrchol začne ještě ten samý den, mezi osmou a desátou večerní. Čelovky a měsíční svit nám budou svítit na poslední úsek cesty. Mě a Tašiho bude od vrcholu dělit už "jen" 400 metrů výstupu, Three Rock Steps a přes kilometr dlouhý hřeben – poslední zrádný úsek. Ale nechci předbíhat. Myslete na mě a držte mi palce, Klára.

16. května
Ve tři hodiny ráno středoevropského času stanula Klára Poláčková na vrcholu nejvyšší hory světa.   

Česká horolezkyně Klára Poláčková před odletem na Mt. Everest, který 16. května 2007 úspěšně zdolala.