Jak šel čas...
1984: Terminátor...
1987: Predátor...
2013: Vabroušek...
K nadpozemským fiktivním postavám ze slavných hollywoodských kasovních trháků přirovnal jeden z fanoušků na sociálních sítích Petra Vabrouška. Malenovický ironman si jeho obdiv vysloužil za to, že během tří dnů vyhrál na Antarktidě klasický maraton i závod na 100 kilometrů, oba v navíc novém traťovém rekordu.
Antarktický maratonMaraton (42,2 km) a ultramaraton (100 km) se běžely na Antarktidě poprvé v lednu 2006 a ještě od téhož roku se pravidelně konají v prosinci, kdy panuje na nejmrazivějším kontinentu nejpřijatelnější počasí. Závodí se v okolí tábora na ledovci Union Glacier, kde je také ledová přistávací dráha pro letadla typu Ijlušin Il–76 startující z Punta Arenas v Chile. Startovné činí 10 tisíc EUR. Petr Vabroušek vyhrál letos jako první běžec oba závody, navíc v rekordních časech. Maraton ovládl za 3:34.47 hodiny s náskokem 22 minut, ultramaraton za 11:21.46 hodiny, o pět a půl hodiny rychleji než druhý v cíli. |
"Pro spoustu lidí jsou tyhle výkony nepředstavitelné. Pokud se ale člověk dlouhá léta věnuje pravidelnému vytrvalostnímu tréninku, tak se to dá zvládnout," říká 40letá česká jednička v dlouhém triatlonu.
Bylo to vaše největší životní dobrodružství?
Určitě bylo nejkomplikovanější, co se týká návratu zpět. V úterý jsme přiletěli, ve středu byl maraton, čtvrtek volný, v pátek stovka, v sobotu jsme měli letět do Chile. Jenže kvůli špatnému počasí jsme museli zůstat dalších pět dnů na Antarktidě. Letos bylo v době závodu nejhorší za posledních deset let. Zatímco loni tam přiletělo touhle dobou jedenáct Iljušinů, teď jenom tři. Hrozí tam omrzliny, sněžná slepota... Ale pokud dodržujete pokyny pořadatelů a využíváte jejich know how, tak to tak nebezpečné není. Daleko větší dobrodružství jsem zažil v šestnácti v létě 1990, kdy jsme vyrazili s veslaři do Itálie. Čtyři kluci sedli na kolo a bez jakéhokoliv doprovodu jeli do Benátek, aby se podívali na moře.
Pět týdnů před závody jste si zlomil loket. Nebál jste se, že vás zranění připraví o účast?
Snažil jsem si to nepřipouštět. Byl to hodně důležitý závod, dlouho dopředu naplánovaný. Příležitost podívat se na Antarktidu se naskytne jednou za život. Zpočátku jsem si myslel, že poběžím se sádrou na ruce, protože termín sundání vycházel den před závodem a to by nebylo optimální. Nakonec jsem se rozhodl ji shodit o čtyři dny dříve, abych ruku trochu rozcvičil.
Jak se dá připravit na maraton v antarktické zimě?
Myslel jsem si, že podmínky mi obecně budou sedět. Problémem u mě byla adaptace na mráz, protože už léta závodím i v zimě spíše v tropech. Obecnou otužilost jsem získával v poláriu, kde jsem byl čtyři minuty při minus 190 stupních Celsia, poslední dva týdny před závodem denně. Na vdechování studeného vzduchu jsem průdušky zvykal v mrazírnách, při minus 22 jsem toho naběhal dost. Bylo to nakonec jenom o fous tepleji než na Antarktidě. Jenom když jsme běželi maraton proti větru, teplota byla pocitově minus 35.
Jak na tom byly průdušky po závodech?
Trošku mi v nich sýpalo a dodneška odkašlávám a vysmrkávám následky. Ale nic hrozného to není. Je to stejné jako každý rok, když přijdou mrazy.
Co oblečení? Kolik jste měl na sobě vrstev?
U těchto závodů je to alchymie. Jakmile se oblečete příliš, tak se hodně potíte a koledujete si o velký průšvih. To třeba postihlo jednoho z favoritů z Brazílie, jemuž se zapotily rukavice, vzápětí mu promrzly a skončil závod s omrzlinami obou rukou. Zbytek pobytu strávil ze zafačovanými rukama a dva tři měsíce se mu budou hojit, než je bude moci používat. Totéž by mu ale hrozilo, kdyby to podcenil a omrzly mu ruce na sucho. Zkušenosti říkají, že při konstantní a výrazné fyzické aktivitě při hlubokých mrazech je potřeba se obléci, aby člověku byla poměrně zima. Aby se do vhodného ekvilibria dostal po nějaké době, kdy už produkuje vlastní teplo. Částečně musí teplo unikat, ale ne zase moc. Měl jsem i speciální masky na běh při vysokých mrazech, ale využil jsem je až ke dvěma výpravám na běžkách po okolí.
Překvapilo vás, že jste vyhrál oba závody s tak výrazným rozdílem v traťových rekordech?
Nečekal jsem to. Nejel jsem s tím, že vyhraji, ale že se o to pokusím. Rozdíl mezi časem maratonu v Antarktidě a normálního je zhruba padesát procent nahoru. S mým nejlepším výkonem mi to vycházelo na 3:47 hodiny a traťový rekord byl 3:41. Ale tím, že nejsem stavěný na klasické maratony, jsem předpokládal, že bych koeficient padesáti procent mohl stlačit dolů, což se potvrdilo. Že poběžím i stovku, jsem se rozhodl až po maratonu. Velký rozdíl na delší trati byl daný také tím, že někteří favoriti ani nenastoupili, protože byli z maratonu hodně unavení.
Kde jste byli ubytovaní?
Ve stanech, které vyhřívá jenom slunce. Jenže bylo téměř neustále zataženo a teplota, která v nich měla být plus čtyři až patnáct, se nikdy nedostala nad nulu. Používali jsme speciální polární spacáky, ale první tři noci jsem si bral prášky, abych vůbec usnul. Únava z maratonu i stovky mě pak naučila usínat bez nich.
Jaké bylo jídlo?
V jednom ze dvou vyhřívaných stanů byla polní kuchyně, menu bych přirovnal ke školní jídelně. Na výběr jsme měli ze dvou tří jídel, po celých 24 hodin byly k dispozici káva, čaj, směs ořechů, sušeného ovoce, čokoláda.
Jak jste řešili hygienu?
Po závodech byla vždy možnost se vysprchovat. Musel jsem ale počkat, až speciální přístroj roztaje a nahřeje kýbl sněhu. Vzhledem k množství lidí v táboře a kapacitě zařízení to nebyla každodenní záležitost.
Troufnete si za rok na obhajobu?
Je to poměrně výrazný zásah do triatlonové sezony. Navíc velmi nákladný a časově náročný. Nerad bych se zase dočkal, že budu někde čekat týden na odlet domů. Nechám to vyhrát někoho jiného. (úsměv) Ještě je maraton na severním pólu, který mě láká více.
Takže příští rok poběžíte maraton na Arktidě?
Vypadá to, že by mě pořadatelé mohli pozvat na některý z příštích ročníků, i když ne hned na ten následující. Tím, že se běží na kře, jsou podmínky ještě drsnější než na Antarktidě. Na druhou stranu má ale zase maraton na severním pólu několik výhod. Běží se v dubnu po zimě. Cesta je kratší, odlétá se ze severu Norska. A pobyt na kře trvá většinou 24 až 48 hodin.
