"Spíš se ještě utvrzuju v tom, že je to dobrý nápad. Je to moje poslední sezona," říká osmadvacetiletá Hrstková.
Jak vám slova o poslední sezoně zní?
Dospěla jsem do bodu, kdy jsem o tom přesvědčená, cítím, že je to tak správné. Myslím si, že moje další cesta by měla být trošku jiná. Pozoruju na sobě, že motivace do tréninků i závodění ubývá. Tou jedinou zůstává olympiáda, mám za cíl se na ni kvalifikovat. Kdyby letos Vancouver nebyl, snad bych už ani neměla důvod lyžovat.
Se závoděním skončíte úplně, nebo se tím jen nebudete živit?
Závodit už asi nebudu vůbec. Lyže ale nejspíš úplně neopustím ani pak, chtěla bych u toho ještě pár sezon zůstat a trénovat děti. Bude to změna, ale u sněhu zůstanu.
Už jste pro to něco podnikla i teď?
V létě jsme měli s dětmi jedno soustředění a bylo to fajn, bavilo mě to. I teď přes sezonu spolupracuju se žáky a začínajícími juniory, snažím se jim předávat zkušenosti.
To vám nabídla liberecká Dukla, pod kterou spadáte?
Ne, Dukla s tím nemá nic společného. Je to čistě má aktivita. Táta jako můj trenér je dál na Bečvě, kde má talentované děti ze vsetínského regionu. Už s nimi pracuje delší dobu na letním kondičním tréninku, teď se ta spolupráce rozšířila i na lyže. Jezdíme spolu dohromady.
Vaše sestra Simona se na jaře stala mistryní republiky ve freeridu (jízda volným terénem). Nebudete pak teda soutěžit s ní?
Prohánět ji rozhodně nebudu. Láká mě si freeride vyzkoušet, protože během kariéry na to moc času nebylo. Když napadne sníh, tak my sjezdaři jsme z toho spíš nešťastní. Prašan moc neoslavujeme. Určitě to zkusím, ale věnovat se tomu jako ona určitě nebudu.
Troufla byste si na nějaký bláznivý skok ze skály, jaký už předvedla ona?
V žádném případě. Na to už jsem asi stará... (rozesměje se)
Cítíte nervozitu z toho, že máte před sebou poslední sezonu, nebo si ji naopak chcete hlavně užít?
Jak říkáte. Věřím, že budu pěkně uvolněná. Ráda bych si ten rok užívala a vybírala si závody, kde to mám ráda, kde se mi dařilo. Chci se s některými místy rozloučit.
Která byste nerada vynechala?
Ráda bych se třeba podívala do rakouského Innerkrems, kde se mi vždycky dobře závodilo. Nejdřív mě na začátku prosince čekají závody evropského poháru v Norsku, kde se mi taky pokaždé líbilo. Pak budu mít měsíc a půl, abych zvládla splnit olympijská kritéria.
Lyžařská sezona ale začíná už teď, že?
Je to tak, v Söldenu se jede už v sobotu první závod Světového poháru, ale ten vynechávám.
Ještě nemáte tolik natrénováno?
Máte pravdu. V Söldenu je to navíc hodně těžký závod. Tak dobře na tom nejsem, abych se do něj pustila.
Olympijské tratě v Kanadě znáte?
Vůbec. Neviděla jsem je, ani jsem o nich moc neslyšela. Ale prý jsou hlavně technické, což by mi vyhovovalo.
Pokud se tam dokážu kvalifikovat, budeme tratě řešit až na místě.
Jak teď vlastně drží vaše koleno, s nímž jste byla před rokem na operaci?
Čekala jsem, že to bude horší, ale zkoušela jsem jej v nejrůznějších trénincích a kupodivu s ním není problém. Je pravda, že jej úplně neohnu, ale pomalu se to zlepšuje a navíc stoprocentní hybnost pro lyžování ani nepotřebuju.
Vaším přítelem je asistent trenéra u libereckých hokejistů Filip Pešán. Navštěvujete zápasy Bílých tygrů?
Když jsem v Liberci, tak na hokej chodím. Mám to skoro jako povinnost...
A měla jste k hokeji vztah i dřív?
Vůbec. Předtím jsem byla na hokeji snad jednou při olympiádě v Naganu a pak ještě jednou na některé další. Hokej jsem moc nesledovala.
Kdo z vás vlastně tomu druhému do sportu víc mluví?
Myslím, že si do toho moc nekecáme. To by snad ani nešlo. Ale spoustu věcí probíráme a inspirujeme se. Já jsem navíc ten nejlepší fanoušek a Filip taky dokáže pěkně pochválit. Byl se mnou zatím na závodech jen jednou, ale fandil výborně.
