"Musel bych se zeptat na svazu, ale tolik titulů, podle mě, u nás nikdo neměl," míní plavec ze Znojma. Zhruba před deseti lety byl "Květák" pojmem i v celosvětovém bazénu. Vozil medaile z velkých akcí, snil o olympijské medaili. A lidé od vody na to nezapomněli.
Když se Svoboda v prosinci na mistrovství republiky v Plzni loučil s kariérou, burácel mu do uší několikaminutový aplaus publika i ostatních závodníků. "Dopředu jsem si říkal, proč bych měl brečet. Ale pak mě to dostalo," přiznává třicetiletý čerstvý otec, který se nyní hodlá věnovat podnikání se sportovním náčiním a doplňky stravy.
U čeho jste se při listování starými ročenkami nejvíc zasnil?
Hlavně u juniorských roků. A říkal jsem si, jak to rychle uteklo. Pamatuju si, jak jsem slavil stříbro z mistrovství světa, je to ještě všechno živé a přitom je to deset let. Teď už po tom nikdo ani nepáchne, ale vzpomínky jsou hezké.
Nelákalo vás zaokrouhlit počet titulů na stovku?
V hodně věcech jsem byl na rozpacích, jestli pokračovat, nebo ne. Ale věděl jsem, že někdy na přelomu let 2012 a 2013 přijde konec. Jen jsem nevěděl, jestli v zimě, nebo v létě.
Jak velkým motivem při vašem rozhodování byla olympiáda?
Musím říct, že na to vliv absolutně neměla, i když mi k ní nakonec chyběl jen kousek. V září jsem se pak vrhnul na trénování opravdu vehementně s tím, že se zkusím ještě zúčastnit mistrovství Evropy v krátkém bazénu, což by bylo moje patnácté evropské mistrovství za sebou. To by bylo docela ojedinělé.
Proč to nevyšlo?
Za tři týdny jsem zjistil, že absolutně nemám na to, abych strávil takovou dřinu. Okamžitě se to odrazilo do mého zdraví, velice špatně mi pracovala játra, vylétl mi atopický ekzém a měl jsem obrovské problémy. Pak už jsem to nedával ani psychicky a řekl jsem si: stop, rozloučím se na prosincovém mistrovství republiky. Chodil jsem do vody třikrát týdně na tři kilometry a jediné, co mě zajímalo, byla účast ve finále.
Dolehla pak na vás nostalgie?
Hodně. Z toho závodu si absolutně nic nepamatuju, jen to, že jsem byl pátý. Bylo to moc hezké a myslím, že velice upřímné i od těch lidí, co mě moc nepodporovali. Trenéři řvali jako želvy, takže to bylo velice příjemné.
I ti trenéři, kteří vás jako dorostence bili stříkací hadicí?
Mě zrovna moc mlátit nemuseli, i když párkrát jsem pantoflí nebo hadicí dostal. Ale jako tréninkovou metodu bych to neoznačoval.
Tresty jste dostávali za lumpárny, nebo i za odfláknutý trénink?
Jedině za lumpárny. Když jsem trénoval ve Znojmě se staršími plavci, tak to pro nás mladší bylo hrozně motivující. Bylo nás v bazénu třicet čtyřicet a v tom malém plivátku se voda jen vařila. Ten obrovský tým, ve kterém jsme spolu zdravě soupeřili, dělal všechny ty výsledky. Posledních několik let tam ta grupa skoro není, každý rok přijde třeba jenom jeden malý plavec.
Vám svého času vyčlenili i speciální sparingpartnery, je to tak?
Když skončila starší enkláva, tak jsem zůstal sám, ale za sebou jsem vytáhl asi 15 dětí, které byly schopné se mnou trénovat. Například Michala Rubáčka, který vydržel moje dávky, a to mu potom pomohlo do lepších soutěží.
Michal Rubáček je teď však v trestu za doping...
Údajně můžu za všechno já, že jsem řekl jeho jméno novinářům. Nikdy jsem to neslyšel z jeho úst, ale prý si to myslí celá jeho rodina, což mě dost překvapilo a urazilo. Od té doby jsem neměl možnost s ním mluvit. On ale není trestaný za to, co si vzal, ta látka je normálně v tréninku použivatelná. Trestaný je za to, co předvedl na svou obhajobu. I mě se potom ptali, co jsem bral a co nám trenér Kyněra ve Znojmě dával, což pro mě bylo dost nechutné. My jsme se tomu vždycky důsledně vyhýbali.
Jak je to vlastně s dopingem v plavání?
Dnes běží nahoru genetický doping. A říká se, že Američani, Australani nebo Číňani ho používali už před pěti lety. Nechci nikoho obviňovat nebo napadat, ale mluví se o tom. Já jsem trenérovi odmítal větší dávky, protože jsem to nezvládal. Když jsme zkusili plavat šestnáct sedmnáct kilometrů denně, tak jsem po čtrnácti dnech odpadal.
Co si má laik představit pod termínem genetický doping?
Dítěti se od pěti let něco píchá, aby se zvětšovaly nohy, ruce, přidává se růstový hormon. Za deset let je takové holce patnáct jako té Číňance na olympiádě a v osmnácti už o ní možná radši nebudeme mluvit.
Může to být i případ superhvězd typu Michaela Phelpse?
Já bych viděl dvě fáze. Michael Phelps je obrovský talent - já jsem měl výborný cit pro vodu, ale on ho má ještě mnohonásobně větší. K tomu trénoval velké dávky. Ale jak to všechno vydrží? Jak je možné, že za osm dní zvládne 18 startů na olympijských hrách a doveze v dnešní době osm zlatých? To je otázka. A pak máte patnáctiletou Číňanku s krátkýma ručičkama, která ani nemá nějakou krásnou techniku, ale od začátku do konce jede jako motorový člun. Bazén se o tom baví, ale každý spíš polemizuje, jestli je to pravda, nebo ne. To bychom taky mohli napadat naše holky, které dělají krásné výsledky, přitom je znám odmalička a nedovedu si představit, kde by si co mohly vzít. Za jejich výsledky je systematická práce a podobné to může být i u Phelpse nebo Číňanů.
Těší vás, že v Simoně Baumrtové či Petře Chocové konečně máte v Česku nástupce?
Mě mrzí, že tady byla deset let díra. A jsem zklamaný, že se u nás plavání ztratilo. Není v novinách, není v televizi. To je jedna z mých priorit. Začal jsem pracovat v marketingové firmě, která by měla pomoct přinést peníze do českého plavání.
Díky čemu jste vlastně pronikl mezi světovou špičku?
Měl jsem obrovský talent, dva výborné lidi, kteří mě to naučili - pány Dabergera a Kyněru - a hlavně skvělý tým ve Znojmě. Bez něj bych to nedokázal, díky němu jsem se pořád musel prát a byl v napětí.
Byla pro vás reálná i medaile z olympiády?
Vím, že asi od roku 2000 trenér Kyněra vyhlašoval, že budu první český plavec, který získá olympijskou medaili. Já tomu uvěřil v roce 2003, když jsem byl čtvrtý na mistrovství světa v Barceloně. A myslím, že jsem tomu uvěřil špatně. Měl jsem zůstat v tom, že to nikdy nedám a že se k tomu ani nepřiblížím, protože možná došlo i k nějakému uspokojení, že jsem top. Dneska si dávám spoustu věcí dohromady a je tam hodně věcí, které mi vadí. Ale to by člověk musel překopávat úplně všechno.
Vyčítáte si třeba pivo s kamarády během kariéry?
To jsem v té době neprožíval. Já jsem začal žít až v Brně, kde mě pan Tobiáš z Komety hodil do života.
Co to znamená?
Ve Znojmě jsem nemusel nic. Kamkoliv jsem přišel, tak první šel Svoboda, všude měl přednost. Samozřejmě jsem uměl zaplatit svoje účty, ale na úřadech jsem neuměl vyřídit nic. Všechno zařídila buď maminka, nebo jsem vešel do dveří a všechno bylo hotové. Takže jsem začal žít až v osmadvaceti v Brně, kdy jsem začal poznávat normální věci, které se člověk učí v osmnácti.
Jaký vztah máte s Jiřím Kyněrou, se kterým jste se nepohodl, kvůli čemuž jste odešel ze Znojma?
Co se týče plavání a vody, tak na toho člověka mi nemůže nikdo sáhnout, to je pro mě pánbůh. Že jsme se neshodli lidsky a že jsem nechtěl zůstávat za okolností, za kterých se oddíl vede, to je druhá věc. Pro mě je prioritní, že jako pro plavce pro mě udělal první poslední. Za to mu budu vždycky vděčný.
Myslel jste si tehdy, že plavání je středobod světa?
Dá se říct, že ano. Ale ve Znojmě, na malém městě, je to něco trochu jiného. Já dnes moc děkuju panu Tobiášovi, že mě vzali do Brna a že mi rozsvítili, protože jsem žil v tom, že mě budou všichni pořád obletovat a pomáhat mi, což je dost naivní. Taky jsem strašně řešil, že když nebudu mít medaili, tak druhý den bude chleba dražší. Některé věci jsem prožíval dost špatně a trochu mě z toho vyvedli až psychologové. Ale těch špatných věcí, které se měly udělat líp, je v každé kariéře hodně.
Jak jste se vyrovnával s tím, že už nepatříte mezi nejlepší, ale končíte v semifinále nebo rozplavbách?
To jsem si vůbec nepřipouštěl. Říkal jsem si, že musím víc pracovat a někde si přidat. Možná jsem přidával na věcech, které mi nedodávaly potřebný výkon. Pracoval jsem víc v posilovně, ve vodě jsem byl méně. Jak jsem řekl, některé věci bych dnes udělal jinak. Například bych plaval víc kilometrů, abych pořád cítil vodu.
To ale bylo těžké, když jste měl na vodu alergii...
Přesně tak. Zvlášť v zimě je to pro mě obrovský problém a jak jsem postupně dával tělu pokouřit, tak to začalo být horší a horší. Dva tři roky zpátky už moje játra bojovala se vším. Když jsem zatížil organismus, játra mi to okamžitě dala najevo a celé tělo mi popraskalo.
Bylo pro vás plavání spíš zábava, nebo dřina?
Já jsem byl známý tím, že jsem se tím bavil. Byl jsem rád, když jsem dopředu znal svůj trénink, vybral jsem si segmenty a přizpůsobil jsem si ho sám sobě. Díky tomu jsem vydržel tak dlouho.
Když se ohlédnete za kariérou, jste rád, že jste si vybral plavání?
Někdy si pokládám otázku, co kdybych dělal hokej nebo fotbal. Já jsem ve sportu hodně cílevědomý, mám tělesné předpoklady a dělám ho dost zarytě, tak mě napadá, kam bych to mohl dotáhnout. Ale v kolektivním sportu by mě taky někdo mohl semlet a můj výkon by nemusel být takový.
