Peterhansel: Kamion nechám Lopraisovi

Praha - Jako jediný člověk dokázal vyhrát dakarskou rallye víckrát než Karel Loprais. Ale o tom, že je králem Dakaru, až do tohoto rozhovoru sám pořádně nevěděl. I to je Stéphane Peterhansel. Muž, který byl v mládí francouzským šampionem ve skateboardingu a enduru. Muž, který se pak rozhodl najít další vítězství v poušti.

Stéphane Peterhansel - Francouzský jezdec Stéphane Peterhansel si jede pro celkové vítězství v dakarské rallye. | foto: Bernard Papon, ČTK

Už devětkrát se mu to povedlo. Šestkrát coby motorkáři, třikrát při řízení vozu Mitshubishi.

"Ale do náklaďáku už mě nedostanete, na něj totiž nemám ani řidičák," říká v rozhovoru pro MF DNES, jenž vznikl během jeho pobytu v Praze.

Kdybyste měl říct jméno prvního Čecha, který vás napadne, kdo by to byl?
Ufff. Teď jste mě zaskočil. Nejsem moc dobrý v historii, neznám ani vaše politiky. Pamatuju si na pár jezdců endura, se kterými jsem závodil. Ale na jména si už asi nevzpomenu, omlouvám se.

Přitom jsem myslel, že hned řeknete: Karel Loprais.
Ach ano, pan Loprais. Samozřejmě, toho znám. On vyhrál Dakar desetkrát, že?

Ne, jen“ šestkrát. Vždyť vy jste přece nejúspěšnější jezdec Dakaru.
Úplně jsem zapomněl. (úsměv) On mi to totiž někdo z Česka nedávno říkal: Vy jste jako náš Karel Loprais. Tak jsem si nebyl tím počtem vítězství jistý. Ale on je na Dakaru za velkou legendu.

Zkusil byste to někdy jako on v kamionu?
Tak první problém by byl, že na něj nemám ani řidičský průkaz. Ale já si Dakar přes deset let užíval na motorce, teď se mi splnil sen, že mohu řídit auto. Ne, kamion nechám panu Lopraisovi.

Stéphane Peterhansel

Legenda dakarské rallye

Jak to celé začalo
Narodil se 6. srpna 1965 ve francouzském Vesoulu. Ve 14 letech se stal francouzským mistrem ve skateboardu, později se věnoval enduru. Dvakrát byl evropským šampionem, zvítězil i ve známé motocyklové soutěži Šestidenní.

Dakarská kronika
Na Dakar se vydal poprvé v roce 1988, o tři roky později kategorii motocyklů vyhrál. Po dalších pěti triumfech začal závodit s autem a na Dakaru přidal další tři vítězství. Celkem se na start Dakaru postavil 19krát.

Zajímavosti ze soukromí
Má přezdívku Peter, žije ve švýcarské Crans Montaně společně s přítelkyní Andreou Mayerovou, která dakarskou rallye také odjela na motocyklu (společný snímek ze závodu viz dole). Má syna Nicolase a dceru Melanie. Ideální dovolenou by strávil napůl u moře, napůl v horách. Miluje cyklistiku, italskou kuchyni a přírodu.

Ani by vás nelákalo řídit v důchodu“ camion ballé? Tedy poslední vůz rallye, který během závodu sbírá odpadlíky.
Ne, to není můj sen. A víte proč? Když jsem jel v roce 1988 první Dakar, tak jsem po čtyřech dnech zničil motorku a musel využít právě camion ballé. Osm hodin jsem byl na korbě, seděl přitom na motorce a jen čekal. Hrozné vzpomínky! Samozřejmě teď už mají jezdci mnohem lepší podmínky. Ale já raději budu jezdit jako první, to je mnohem pohodlnější.

Jste s krajanem Auriolem jediní, kdo dokázali vyhrát rallye na motorkách i v autě. Proč jste se vlastně rozhodl přestoupit?
Byly to tři důvody. Šest vítězství na motorce byl rekord, už nešlo jít dál. Zároveň na motorkách cítíte velké nebezpečí, víc riskujete. A za třetí, vždycky jsem se z výhry radoval sám. To jsem chtěl změnit, podělit se s někým o euforii. Jsem rád, že se mi to podařilo.

Přesto: bylo těžké udělat takové rozhodnutí?
Když jsem odjel poslední Dakar na motorce, cítil jsem se O. K. Přepadla mě nostalgie. Ale zároveň jsem se těšil na něco nového.

Je to hodně jiné, nebýt teď v poušti sám?
Je. Mám štěstí, že můj spolujezdec je skvělý chlapík. Zároveň také výtečný navigátor a mechanik. Nemám s ním jediný problém. Když jsem jezdil na motorce, musel jsem se dávat měsíc po Dakaru dohromady, skoro jsem ani nikoho nechtěl vidět.
Teď je to jiné.

Máte v kabině čas i na vtipy, nebo si jen tak zazpívat?
To ne. Snažím se být neustále soustředěný. Když jsem si navigoval sám, mohl jsem se koukat po krajině, číst ji. Teď ne. Řídím a poslouchám navigátora. Začít vtipkovat nemůžete, poušť je plná nebezpečí.

Máte někdy strach?
Spíš respekt. Ale ještě když se jezdilo bez GPS, tak mě napadalo: Teď se tady ztratím a v té poušti mě nikdo nenajde. Byl to nepříjemný pocit. Pamatuju si, že jsem vždycky na startu měl bolesti žaludku. Pak jsem si řekl: Závodění je důležité, mnohem důležitější je však život. A jestli bude někdo rychlejší než já, ať je.

Kdy vám bylo nejhůř?
Rok 1992, tehdy přede mnou spadl a později zemřel můj kamarád Gilles Lalay.

Ztratil jste se vůbec v té poušti někdy?
Jednou. Hned první rok mi došel benzin a já musel pěšky do nejbližší vesnice, kde jsem přespal. Naštěstí druhý den bylo volno. Ale mé štěstí je, že jsem vždy jezdil jako profesionál, ať na motorce nebo v autě. Obdivuju všechny ty amatéry, jsou to neuvěřitelné příběhy. Já třeba nikdy nespal pod širákem, nemusím se příliš starat o auto. Dorazím do cíle ve tři hodiny, odevzdám vůz a mohu odpočívat. Oni přijedou o několik hodin později a ještě se musí pustit do oprav. To pro mě zní neuvěřitelně.

Dakar jezdíte skoro dvacet let. Změnil se hodně? Je třeba nyní komerčnější?
Samozřejmě. Je komerčnější, ale zároveň profesionálnější. Je to stále o sportu, o výzvách, o dobrodružství, zároveň ale také o velkých týmech a obrovských penězích. Na druhou stranu – všichni jsme ve stejné poušti a duch, který mezi námi vládne, je pořád dobrý. I když není úplně takový jako dřív. A změnila se i oblast technologie. Díky satelitům a GPS teď mohou organizátoři sledovat každého jezdce, a pokud zastaví déle než na pět minut, tak se s ním okamžitě spojí. Je to mnohem bezpečnější.

Není vám jako Francouzi líto, že už se nezačíná v Paříží?
Pro mě to problém není. Když se startovalo v Paříži, tak to byla především show pro lidi, ale Francouze to stejně moc nebralo. Zato v Portugalsku všichni Dakar milují. Hned od začátku tady máte dlouhé etapy, ve kterých se dá závodit. Než jste se z Paříže dostali na trajekt do Maroka, tak jste museli projet dva tisíce kilometrů po asfaltu. A to vážně nebylo nic moc.

Pro mnohé lidi je Dakar také plýtváním peněz. Podle nich týmy vyhazují obrovské částky za to, aby mohly závodit v Africe, která dál chudne. Jak to vnímáte vy?
Má to dvě strany mince. V Africe vidíte tvrdou realitu, bídu. Ale na druhou stranu ta rallye může zdejším zemím hodně pomoct. Kdyby se tudy nejelo, nikdo by jim nikdy nepomohl. Dám jeden příklad: Loni Mitsubishi dalo velké peníze na to, aby zachránilo jednu dívenku. P o t ř e b ova l a operaci srdce, bez které by zemřela. A takto to dělají i jiné týmy či pořadatelé. Ale kdo neprojel Afriku, nikdy nepochopí, jak chudý kontinent to ve skutečnosti je.

Pojďme k vám. Jak ze čtrnáctiletého kluka, který je skateboardovým šampionem, vyroste závodník pro Dakar?
Já začal na motorkách v osmi letech. Tehdy mi můj otec, který jezdil rallye, koupil motorku. Jenže pak mí kamarádi začali se skateboardem, a tak jsem to zkusil taky. Pět let jsem jezdil pro radost, pak vyhrál titul. No a hned po něm jsem skončil a dal se na enduro. Přesto mi skateboard dal do života několik věcí.

Jakých?
Získal jsem balanc, který se mi do motorek skvěle hodil. Zároveň jsem si uvědomil jednu důležitou věc: že jsem schopen plnit své výzvy. Oni totiž mí kamarádi byli ze začátku mnohem lepší než já, jenže já trénoval a dostal se až nahoru. A to je pro život skvělé poznání.

Jaké jsou teď vaše výzvy?
Užil jsem si jich dost, takže vlastně ani nevím. Ale třeba to, že se pokusím vyhrát Dakar podesáté. Pak možná skončím, jsem už starý.

Starý? Karlu Lopraisovi je 58 let, chystá se na svůj dvacátý Dakar a sní, že s ním pojedou syn a synovec. Vy byste třeba nevzal do auta svou přítelkyni, která na rallye už také závodila?
Ne, to by nebyl moc dobrý nápad. Ale vzít do auta syna, to je skvělé. Třeba se za pár let Lopraisovi a Peterhanselovi na Dakaru potkají.

Je pro mě víc než Schumacher

Ten člověk je víc než Schumacher. On je totiž multiinstrumentalista. Jezdil na skateboardu, umí to na vodních skútrech, dvakrát byl mistrem Evropy v enduru. O Dakaru mluvit nemusím. Mám štěstí, že ho potkávám. Je příjemný, i když trochu introvert. Vždycky je na kraji bivaku, lehce se straní, jako by byl bokem. Ale zdravíme se a víme o sobě.

Jako závodník je výjimečný, má dar od boha. Přitom když přišel na Dakar z endura, nebylo to pro něj jednoduché, je to úplně jiné. Ale on to zvládl. A stejně tak, když přestoupil k autům. Dokonce si vytvořil vlastní vůz Mega Desert. Teď má na Dakaru devět vítězství, ale myslím, že už brzy přidá desáté.

Ivo Kaštan osminásobný účastník Dakaru