Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Osud jim určil společnou pouť: do Liverpoolu

14 2000
S o u t h p o r t, L i v e r p o o l (Od našeho zvláštního zpravodaje) -
Už přes dvě hodiny bez ustání zkrápí jemný únorový déšť lázeňské městečko Southport na západním pobřeží země. Jak tradiční pro Anglii. Zčistajasna se spustí minutový liják, takže i neúnavní jachtaři na jezeru Marine připlují raději ke břehu, aby se jim na rozbouřené hladině nepřihodilo neštěstí. Právě tam, kde vylidněnými uličkami vane vítr od blízkého Irského moře, směrem na město Liverpool, usadil rozverný osud dva kamarády: Patrika Bergra, idol žen a muže s ideálním postavou, a Vladimíra Šmicra, sympaťáka s kouzelným úsměvem chlapce. Fotbalisty, kterým letos bude už sedmadvacet, ale přesto, když jsou spolu, chovají se pořád jako sedmnáctiletí kluci.

ROZDÁVAJÍ RADOST

Lidé okolo nich si už dávno zvykli, že ti dva jsou jako dvojčata. Věčně rozesmátí, veselí, přátelští. "Miluju takové lidi. Oni dva jsou jedna velká legrace," říká Gérard Houllier, francouzský trenér, který oba smíšky po čtyřech letech odloučení spojil zase dohromady. V brýlích bez obrouček vypadá tenhle muž jako fotbalový profesor. Před novináře předstupuje v nažehleném obleku, ale při tréninku bývá většinou ve sportovní soupravě. Angličtina mu nedělá žádné problémy, vždyť před časem v Anglii učil. Rozmlouvá uhlazeně a bez francouzského přízvuku. Nehovoří horempádem nebo naučenými frázemi, spíš dynamicky. Když popisuje českou dvojici, rozplývá se. Z očí mu vyzařuje cosi neobvyklého, jako by na ty dva nedal dopustit. Tak jako minulou sobotu, kdy Liverpool doma porazil silný Leeds United. "Jen z jejich pohybů poznáte, že jeden tuší, co provede druhý. Radost pohledět. Když se jim něco výjimečného povede, vidí to i laik," říká trenér Houllier.

ZAŘÍDILI OSLAVU

Trenér má k fotbalu až vědecký přístup. Záznam zápasu s Leedsem viděl v sobotu večer hned dvakrát na videu. Rozebírá každý detail, dráždí ho, když neobjeví dost chyb. Avšak už pár minut po utkání pronesl: "Patrik byl statečný, Vladimír hrál výborně." Na to videozáznam nepotřeboval. Měl důvod to říct. Vždyť právě česká souhra rozebrala jednu z nejlepších obran v anglické lize. Běží 69. minuta, stav je nerozhodný jedna jedna. Šmicer bez ostychu útočí po pravé straně, i když je sražen obráncem, stačí míč prostrčit na Bergra. Ten vypálí z víc než dvaceti metrů přesně k tyči. Gól! Dělová rána uchvátí celý stadion. Až do poslední řady pod střechou zaplněný Anfield Road vybuchuje. Přes čtyřicet tisíc lidí vyjekne štěstím, vyskočí z červených sedadel a bouří. Ačkoli se gólová euforie dávno zklidní, fanoušci stále stojí. Nad hlavy roztahují červenobílé šály, kývají se ze strany na stranu a zpívají. Ten svorný chór bere dech, lidé neřvou jako v šoku, zpívají procítěně. Na každém slovu si nechávají záležet. Úžasný zážitek. Hymna Liverpoolu hučí stadionem. Zní vítězně, byť do konce zbývá dvaadvacet minut. Jen část tribuny za domácí brankou je mdlá. Právě tam sedí fanoušci Leedsu. Liverpool ještě pár vteřin před koncem přidává rozhozenému soupeři třetí gól. Vítězí 3:1. Zápas končí a Berger zatíná pěst. Porazit druhý Leeds, to se počítá. Pro ten den je to velké vítězství. Záložník Danny Murphy, střelec třetího gólu, vlétne do šatny a řve: "Dneska projdu všechny hospody ve městě." Nikdo se netají, že bude následovat oslava. Ale každý slaví sám, v Anglii není zvyklostí společné veselení. Za pár minut už fotbalisté ve společenských oblecích, uhlazeni a navoněni pochodují do místnosti pro zvlášť významné hosty. Zdá se, že jejich původní radost vyprchala, ale jiskřící oči naznačují: dneska bude dlouhá noc.

HVĚZDY VEČERA

Ani česká dvojka nezapírá, že má oslavy ráda. Sraz v půl deváté večer v hospůdce u hlavní ulice v Southportu: Šmicer a Berger vyrazili s manželkami na skleničku. Za zády jim hraje obrovská televize, ale dlouho ji nevnímají. Jen co však číšník přinese druhou pintu piva, začne sestřih klíčových momentů z Anfield Road. Šmicer s Bergrem zbystří. Oči fotbalistů kvapně zamíří na obrazovku. Od té chvíle se ti dva koncentrují znovu pouze na fotbal. "Dívej, dívej. Teď to řachnu k tyči," hlásí Berger pro všechny u stolku. Popisuje první velkou šanci, kterou mu mrštným skokem zmařil brankář Martyn. "No jo, to je havaj, když ti nechají tolik místa," kontruje bez přemýšlení Šmicer. Štiplavé a ironické komentáře se střídají jeden za druhým. Poznámka střídá poznámku. Div se hráči nepřekřikují. V anglickém "pubu", kde bývá nadmíru hlučno, najednou mluví málokdo. Slyšet jsou jen ti dva, napravo v rohu, téměř ukryti za barem. Hvězdy večera: Berger v přiléhavém sněhově bílém triku s dlouhými rukávy, Šmicer v obyčejné košili se zipem u krku. Hosté hltají české věty, i když nerozumějí ani slovu. Střídavě pozorují televizní šoty a brebentění dvou fotbalových hvězd. Snad už všichni poznali, s kým sedí v lokále. Mladík v kožené bundě si troufne a přijde pro autogram. Hráči se ve chvatu podepisují na pivní tácek a jejich oči letí okamžitě zpět do opačného rohu podniku, kde stojí televize. Sestřih plyne. Blíží se rozhodující chvíle utkání. Střelec druhé branky Liverpoolu usrkne pivo bez pěny z přeplněné sklenice a s půlminutovým předstihem hrdě oznamuje: "Už to přijde. Ještě bude mít šanci Leeds a pak dám góla. Pozor, teď mrkejte." Lokty opře o stůl a hlavu vloží do dlaní. Na obrazovku se teď soustředí ještě víc. Oči se mu v záři obrazovky třpytí, je poznat, že té branky se nemůže dočkat. "Kdybych ti to tak krásně nenamazal, v životě bys to netrefil," povídá zničehonic Šmicer. Zatváří se frajersky a čeká, že mu kamarád poděkuje. V tom sál zahučí. Bergrova dělovka končí v síti. Televizní komentátor je unešen: "Překrásný gól. Nádhera." Lokálem proletí nesmělé zatleskání. A Berger jen tak prohodí: "Šmíco, díky." Tu větu myslel upřímně. Ale tihle šestadvacetiletí hráči málokdy mluví tak vážně. Není to jejich styl. A tak hned musí ztropit šaškárnu. Ť ukají si na vítězství, což doprovází zažitý rituál: ťuk nahoře, ťuk dole, pak se obě pinty piva navzájem jakoby mazlí a nakonec oba plnou sklenicí lehce klepnou o stůl. Šmicrovi se přitom pivo vyleje a Berger má nahráno na smeč: "Už ani to pivo neudržíš!" To už nevydrží Bergrova manželka Jaroslava a se zasmušilou tváří se ozve: "Ježišmarja, vy jste dvojka. Fakt, jako malí kluci."

VE HŘE NESMIŘITELNÍ

Je to už jiný den. Na vítězný večer zůstaly jen vzpomínky. A v Southportu znovu mží. Šmicer se chystá nakupovat, u Bergrů, kde ochořela půlka rodiny, zažívají odpolední siestu. Jeden neví, co dělá druhý, ale stejně musí dělat téměř totéž. To už je prostě jejich sudba. Oba na sobě mají kraťasy a obyčejné tričko s krátkým rukávem. První, uveleben na pohodlné pohovce, pozoruje televizi a škádlí čtyřměsíční dceru Natálku. "Už říká oukej, slyšel jsi to," tváří se Šmicer pyšně. Druhý se o pár ulic dál, v jiném domě, ale na podobné pohovce, nechává přemlouvat od pětiletého Patrika, chlapce v maskáčích a modré školní košili, aby si šel vedle do herny zahrát stolní fotbal. "Tatí, do deseti, jo?" žadoní Colombo, jak mu táta říká. Až na třetí prosbu se přemlouvání daří. Otec vstává z pohovky, rozsvítí lampičku nad stolem a pouští se do boje. Výsledek je pořád těsný, Berger starší už vede 9:7, ale k výhře mu to nestačí. Vítězí junior 10:9. "Ještě jednou, ty jsi nehrál naplno," říká hned po posledním gólu nahněvaným hlasem vítěz. Vždycky pozná, když ho táta nechává vyhrát. Proto ho tenhle triumf netěší. To když jsou oba tátové spolu, nedarují si vůbec nic. To bývají bitvy. Při hrách vypadají jako nesmiřitelní soupeři. Cokoli je napadne, v tom soutěží. Bojují v kartách, šipkách, kulečníku, v počítačových hrách, na pouťové atrakci zasednou do formule a brázdí stejnou trať. Na přesnost zkoušeli odpalovat golfové míčky. "Patrik nesnáší porážky," tvrdí Bergrova manželka Jaroslava. "Třeba při Člověče, nezlob se. Stačí, abych jen tak nadhodila: taťko, ty ses nedostal do domečku, viď? A on už zuří." A Šmicer? Ten už trpí téměř komplexem z toho, že u Bergrů v posledních deseti zápasech ve stolním fotbale kamaráda neporazil. "Štve mě, že se mnou už Patrik nechce hrát. Říká, že pořád vyhrává, tak už to se mnou nemá cenu. Prý pro něho nejsem pořádný soupeř. Mám přijít, až se to pořádně naučím."

VŠECHNO NAPŮL

Už ve Slavii byli nerozluční kamarádi. Dělávali všechno napůl a spolu. "Jenom manželku bych mu nepůjčil," tvrdí Berger vážným hlasem, ale v žertu. Když jdou na večeři, platí jednou ten a podruhé ten. Když na společný silvestr kupovali bombastický ohňostroj, každý zaplatil polovinu. Když v autě cestou na trénink hraje cédéčko irské skupiny U2, nebo pak odpoledne u Bergrů písnička Knoflíky lásky od Bartošové se Sepéšim, broukají si oba stejné pasáže. Koho by tedy překvapilo, že Šmicrovi obývají sídlo po Bergrových. Ještě před dvěma měsíci byl dům plný rozbalených a polorozbalených krabic, ve kterých rodina stěhovala věci z francouzského města Lens. Teď už je binec jen v jediné místnosti, tam vedle chodby, kde se žehlí. Bergrovi bydlí několik ulic odtud. Před pár měsíci si pořídili o něco větší rezidenci. Se dvěma patry a ještě podzemními prostory, kde si "taťka" pořídil malý bar, přezdívaný palírna, a vedle do herny postavil kulečník a stolní fotbal. Je to dům naproti soukromé škole pro hluchoněmé, v ničím nerušeném místě, kde auto projede jednou za hodinu. Z okna jedné ložnice se pán domu dívá na jamku číslo šestnáct ve vyhlášeném golfovém klubu Royal Birkdale. Na druhé straně stojí dům britské fotbalové legendy Kennyho Dalglishe.

ANGLIE JE RÁJ

Když byli oba fotbalisté mladší, měli sen. Hrát v anglické lize. Sen se jim splnil a ještě připojil bonus: hrají společně za věhlasný Liverpool. "Lidi tu fotbal milují. Oni o tom jen nemluví, oni se tak chovají. Jsou úžasní," říká Berger, když schází ze schodů do kuchyně. Jaké má štěstí. Žije stovky mil od domova, hraje ve vysněné soutěži a jeho nejlepší kamarád bydlí o pár ulic vedle. Jemné dešťové kapky dopadají na sněženky, které raší u cihlových domků v Southportu. Je pozdní odpoledne a pomalu se stmívá. Pořád mží. Za chvilku i nezdolní jachtaři na jezeru Marine připlují ke břehu.

PATRIK BERGER

Narodil se 10. listopadu 1973 v Praze. Manželka Jaroslava, syn Patrik (5 let), dcera Valentýnka (3 roky). Fotbalista roku 1996, vítěz Zlatého míče 1999. V reprezentaci měl premiéru 23. března 1993 na Kypru (1:1). Má stříbro z mistrovství Evropy 1996, na tomtéž šampionátu se dostal do All Stars týmu. Stal se mistrem Evropy šestnáctiletých v roce 1990. Hrál ve Spartě, Slavii a Borussii Dortmund. Stal se mistrem Německa. Do Liverpoolu přestoupil v létě 1996 za 64 milionů korun. Jak smýšlí o Šmicrovi: Je to super kluk. Upřímný, vtipný. Neměnil bych ho. Mám ho rád. Je ale hrozně nedochvilný. Pět minut zpoždění pro něj nehraje roli, ale já už z toho rostu.

VLADIMĺR ŠMICER

Narodil se 24. května 1973 v Děčíně. Manželka Pavlína, dcera Natálka (4 měsíce). V reprezentaci měl premiéru 27. října 1993 proti Kypru (3:0). Má stříbro z mistrovství Evropy 1996. Hrál ve Slavii a Racingu Lens. Stal se mistrem Česka i Francie, zahrál si semifinále Poháru UEFA a získal Francouzský pohár. Do Liverpoolu přestoupil v létě 1999 za 248 milionů korun. Jak smýšlí o Bergrovi: Hrozně ctižádostivý, ale žádný frajer. Nesnáší porážky, v čemkoli. Jak stárne, tak dozrává. Víc se usadil, jako člověk je vyspělejší. Vždy mi je s ním dobře.
Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze