"Teď tu ale nejsou ti správní lidi, takže zrovna během mistrovství světa nehrajeme," prozradil český biatlonista.
A kde jsou ti správní hráči?
Poker vozí kolega, který je teď doma. Ale ono nás tu je stejně docela málo, navíc tu nejsou ti správní lidi na poker. Každopádně to byla zábava. Nicméně já už jsem časem hrát ani nechodil, protože jsme měli vklad třeba sto až sto padesát korun. A když to pak bylo každý den, tak to začínalo lézt hodně do peněz. Ale jako jo, byli tady i tací, co si za soustředění vydělali třeba dvanáct set, což si myslím, že je slušný. Šlo prostě o srandu. A hrát zas poker úplně bez vkladu, to je o ničem. Každý by to tam pak sázel bezmyšlenkovitě, takhle to mělo aspoň náboj.
Vzpomenete si na vaši nejvyšší výhru?
Já jsem naposledy pokaždé prohrál. Hrál jsem s nimi asi třikrát a říkal jsem, že je nebudu sponzorovat. Vím, že když jsem tam byl poprvé, tak mi za celou dobu, co jsem tam seděl, absolutně nechodily karty. To se nedalo. A já nejsem tak dobrý hráč, abych dokázal blafovat.
Kdy jste hráli poker naposledy, když říkáte, že v Novém Městě na něj nejsou lidi?
Když jsme se chystali v listopadu na závody v Pokljuce. Tam byl takový pěkný salonek, bylo nás tam asi deset. To byl takový slušný pokerový večírek.
Jinak se věnujete v Novém Městě během volného času čemu?
Koukáme na filmy a seriály.
Konkrétně na co?
Nějaké novinky. Nedávno frčel Dexter, ale teď je pauza, takže nic. Pak třeba Přátelé, i když na ty jsem se díval spíš doma. Útěk z vězení, to bylo období, kdy jsem na to koukal fakt hodně. Měli to tak dobře natočené, že to člověka opravdu vtáhlo. A z těch filmů prostě jakékoliv české.
A kromě filmů?
Někdy si jdu zajezdit do společenské místnosti na rotopedu. Jo a vzpomínám si, že jsme hrávali i počítačové hry. Na ty nás je tu ale taky málo, stejně jako u pokeru. Starší kluci už hry nehrají, já už taky moc ne. Spíš mladíci.
Jaké hry?
No samozřejmě Counter Strike 1.6... Ale třeba sportovní nehrajeme, to jen v případě, že bychom měli s sebou playstation.
Střílečku jste hráli po síti?
Ano, přesně tak. Většinou jsme byli tak na dvou pokojích a hráli mezi sebou. S cizími lidmi samozřejmě ne.
Jak dlouho vydržíte hrát?
Já hraji chvíli, pak musím skončit. Mně to nedělá úplně dobře. Ale najdou se tací, co vydrží hrát dlouho.
V čem vám to nedělá dobře?
Když do toho čumím přes dvě hodiny, tak jsem pak unavený. Já na to nejsem zvyklý. Neříkám, že bych si ten počítač neotevřel, ale nějak dlouhodobě ho puštěný nemám. Přečtu si zprávy na internetu a občas nějaký film. Na ten se teda vydržím koukat. Ale u her člověk musí mnohem více zapojovat mozek, je to náročnější.
Máte určený přesný čas večerky?
Myslím si, že už jsme na tohle dost staří. Chodíme spát prostě tak, jak se na to cítíme. Někdy je den, kdy jsem v takovém stavu, že jdu spát o půl desáté. Jindy jdu spát po půlnoci. Každopádně nikdo nás nehlídá. Jiné to bylo v juniorech, kdy nám bylo třeba sedmnáct, tak to nás hlídali. Ale že by teď pokoje obcházel trenér a říkal, že je večerka, to ne.
Může za vámi přijet návštěva?
Byli tady za mnou rodiče, ale žádný styk s veřejností bychom mít neměli. Je to zbytečný risk.
Pustil jste je až do pokoje, nebo se setkáváte třeba dole ve vestibulu?
S rodiči a sestrou jsem se viděl dole, přítelkyně byla u mě na pokoji. Ale ta už je v tomhle naučená, že moc nemůže. To máme vyjasněné. Ona na sebe taky dává pozor, protože kdyby byla nemocná a já zrovna přijel domů, tak bych snad ani nemohl být doma. Asi bych se musel na chvíli přestěhovat k rodičům. A kór při takových závodech, jako je třeba teď mistrovství světa.
