Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Okruh Grand prix v Monze na vlastní kůži. Ve skutečné formuli 1

ČEKÁNÍ NA ZELENOU. Vše připraveno k životní jízdě v F1. | foto: Puresport.it

5 2010
Celý život koukám na formuli 1 v televizi, půl života o ní píšu a teď jsem ji řídil. Před pár týdny se mi splnil sen, který jsem považoval za nesmyslný přelud. Legendární Monza, efjednička Damona Hilla a v kokpitu moje osoba.

Slavná Monza, rozpálený vzduch, vibrující davy, prach a směs mnoha pachů, stovky povykujících maníků v červených tričkách, jen procpat se k hlavní bráně je téměř neřešitelný problém... Tak to tady vypadalo v září 2006, když Schumacher oficiálně potvrdil, že končí se svou závodní kariérou a Ferrari uspořádalo honosnou večeři pro pět set hostů.

Ale dnes tady není ani noha. Vůbec nikdo. Královským parkem i všemi bránami projedu nikým nepozorován a zastavím v boxech. V místě, kam se při Velké ceně normální smrtelník nedostane. Postavím auto hned vedle kamionu společnosti Puresport, jež má celou tuhle legraci na svědomí.

Šéf a majitel téhle továrny na sny mi podává ruku. "Tak vy jste z České republiky? Brno, znám. Já jsem Rosario, doufám, že se vám bude jízda formulí 1 líbit. Pokud budete něco potřebovat, jsem stále zde." Rozloučím se s Rosariem a nasoukám se do kombinézy a měkkých jezdeckých bot. Všechno mi padne jako ulité.

140 na jedničku

Ale před vlastní jízdou přijde zkušenost ne tak příjemná. Instrukáž. Jak se do té formule leze? Chytit se rukama za horní část kokpitu, vzepřít se, zhoupnout a přehodit nohy dovnitř. Potom šestibodové pásy, které musí být co nejvíce utažené. O to se postará technik. Kdyby mi je prý stáhli málo, tak nebudu cítit, jak formule reaguje na moje pokyny na trati.

VŠECHNY MALÉ. Přilby pro amatérské jezdce - XXXL chybějí.MOTÝLEK. Volant F1 je mozkem celého vozu, pro amatérské jezdce se však jeho funkce vypínají.NEJDE A NEJDE. Přilba nešla nasadit a potom ani sundat.

Pedály jsou tři jako v autě, dokonce mají stejnou funkci, Uf, konečně dobrá zpráva. A řazení je nečekaně snadné, ani při něm nepotřebujete spojku. Ke změně převodových stupňů slouží páčky na volantu, jen je přitahuju k sobě a řadím. To vypadá dobře, přestávám mít strach.

A brzdění? Brzdné body? Hračka. Jen kvůli nám, tupým amatérům, postavili před každou zatáčkou kužely. U prvního kuželu prostě dupnu na brzdu a začnu podřazovat. Prostě dupnu na brzdu vší silou! Lechtání pedálu se tady nenosí, to bych skončil v únikové zóně. Jsem v sedmém nebi, to musím zvládnout.

A teď to nejdůležitější – rozjezd. Spojku až na podlahu, prý jde hodně ztuha, pak zařadit jedničku a pomalu ji pouštět. Co nejpomaleji, aby se motor chytil. Formule 1 vytáhne na jedničku přes 140 km/h, takže spojka je hrozně dlouhá a jediný prudký pohyb nohou znamená, že vám chcípne motor. Což se prý stane každému začátečníkovi a není třeba zmatkovat. Přijde mechanik, nahodí vám motor znovu a máte další pokus. Máte jich tolik, kolik chcete.

Ale trochu mám strach z toho volantu plného tlačítek, piloti formule 1 na něm pořád něco mačkají, zvládají prý i čtyři různé úkony za sekundu. Tady bude asi problém... Ale volant nám přichází představit hlavní inženýr Puresportu Matteo. Pádla na řazení už známe, tak nás jenom upozorňuje na čtyři blikající diody – když se dvě z nich rozsvítí naplno, máme okamžitě zastavit vedle trati a zeleným tlačítkem vpravo pod tím černým, motýlkovým volantem vypnout motor. Dalších tlačítek na volantu si nemáme všímat. Ono se vážně není čeho bát.

Italové mají malé hlavy

Tak je to konečně tady. Natahuju si kuklu a vybírám si přilbu ze stolku. Hledám co největší, ale i ta mi je malá. Nakonec si ji narazím na hlavu, ale mám pocit, že se mi rozskočí. Nene, rvu ji zpátky nahoru. "Nemáte větší přilbu?" "Tohle je naše největší..."

Je mi to jasné, Italové mají malé hlavy. Ale co teď. Rosario začne pobíhat ještě rychleji než předtím a vytahuje z kapsy telefon. Za 15 minut je tady člověk a vytahuje stříbrnou XXL přilbu. Je mi akorát, a pak že v Itálii nic nefunguje.

Ne snad že by se mi klepaly ruce nebo dokonce potily, ale pocit, že za chvíli usednu do formule 1, do šasi, ve kterém závodil mistr světa Damon Hill, mě nemůže nechat chladným. Jasně, přiškrcený osmiválec od Cosworthu není původním desetiválcem od Yamahy a rychlost při "jen" osmi tisících otáčkách by nestačila ani na Čandhoka z Hispania Racing, ale 600 koní je 600 koní. Při váze auta něco přes 500 kilo dokáží ti tahouni pod kapotou divy.

Soukám se do kokpitu, ale nedosáhnu na pedály. Technik mi strká za záda molitany, už je to lepší. "Sešlápnete spojku až na podlahu? Jo?" Tak můžeme. A začne mi utahovat bezpečnostní pásy. Trhá za ně, jako by to bylo poslední, co má v životě udělat. "Dóóóst! Nemůžu dýchat!" "Musí být pořádně utažené," dodá suše a ještě jednou pásy utáhne. Už vím, jak se cítili odsouzenci v kládě. Přijel jsem do Monzy, abych poznal středověk.

Už sedím. V Arrowsu sezony 1997, a pod zadkem i za sebou mám molitany. Dosáhnu na spojku a hned ji zkouším... Uuf, tak jestli je ve formuli 3 tvrdá spojka, tohle je kámen.

Na oběžné dráze

Odpočítávám poslední sekundy před startem. Už znám pocity Jurije Gagarina. Pro mě je to stejný krok do neznáma jako tehdy pro něj. Může být někdo šťastnější?

JAKO NA ZÁCHODĚ. Nasoukat se do kokpitu F1 není vůbec legrace.

V hlavě mi zvučí důsledné pokyny hlavního inženýra: "Plyn přitlačit do pozice, aby na displeji byla dvanáctka, spojku až na podlahu (vážně netuším, jak dlouho ji tam dokážu udržet) a jednička je delší, než si dokážeš představit, spojku pouštět fakt hodně pomalu..."

Motor řve naplno, pomalu pouštím spojku, auto sebou cukne a... nic. Motor chcípne. "Pomaleji, pouštěj spojku pomaleji!" To jde ještě pomaleji? Druhý pokus, soustředěný pohled na výjezd z boxové uličky... A jedu! Jsem jezdec formule 1!

Na konci boxové uličky už spojku uvolňuji úplně a řadím tam dvojku, trojku... Právě jsem vyletěl na oběžnou dráhu a za žádnou cenu se mi nechce domů. Akcelerace mě brutálně vráží dozadu, brzdy zařezávají bezpečnostní pásy do hrudníku a boční přetížení je zdaleka největší, jaké jsem kdy zažil. Tak tohle je formule 1. Alonso, Button nebo Vettel mají tu nejlepší práci na světě. Vážně jim závidím.

Blížím se k Variante del Rettifilo, zmáčknu spojku, sáhnu na řadicí páčku a hladce šikanu projedu. Zrychluji v Curva Grande a zpomaluji před Lesmo, šlapu na spojku a několikrát zatlačím na řadicí páku. Uf, čistý průjezd.

Průjezd Parabolikou si užívám už potřetí a děkuju pevně staženým pásům, že mě udrží v kokpitu. Na rovince se přede mnou objeví kolega v nějaké slabší formuli. Louda... Ztrapním ho přímo na cílové čáře a nechám ho za sebou.

Ale netrvalo to ani další dvě kola a vidím modrou vlajku, už jsem pár závodů F1 viděl, tak vím, co to znamená. Podívám se do zpětných zrcátek. Další závodník je hned za mnou. Ve třetí zatáčce ho širokým obloukem poslušně pouštím, ale zadarmo to nedostane!

V kůži Michaela Schumachera

Soustředím se, jedu na maximum, dotáhnu se za něj a pak uvidí modrou vlajku on! Ale při nájezdu na cílovou rovinku mám jasno. Tohle se nepovede, je prostě rychlejší. Vžívám se do pocitů Michaela Schumachera, on takhle v letošní sezoně viděl vzdalující se zadní křídlo mnohokrát.

NEJDE A NEJDE. Přilba nešla nasadit a potom ani sundat.SILÁK. Monumentální záď monopost Arrows sezony 1997.HLAVNĚ TO NEROZBIJ. Hlavní inženýr Matteo Cavedoni dává jezdci poslední informace před startem.

První kolo jsem projel jako po másle, ženu se po předlouhé cílové rovince a hrdě pozoruji míhající se obrysy lidí na boxové zídce. Teď jim ukážu, jak vypadá rychlé kolo! Kolik to zajel minulý rok Hamilton v kvalifikaci? 1:24? Jako bych měl to číslo vypálené na displeji. Požádal jsem jednoho Itala, aby mi stopkami měřil kola, teď se ukáže, jestli bych měl šanci jako skutečný pilot F1.

Proženu se kolem kuželu. Nevím, proč je stavějí tak daleko od zatáčky. Dupnu vší silou na brzdy a blížím se k úvodní šikaně trati. A sakra. Jedu pořád moc rychle... Auto odmítá zatočit a poznávám, jak se jede po trávě za Variantou de Rettifilo. Nadskakuju ve formuli 1 jako na tankodromu... No nic, aspoň teď vím, jaké to je. V téhle únikové zóně skončilo už hodně slavných jmen. Nemám se za co stydět.

Další kola jsou jako po másle. Měli pravdu, formule 1 se ovládá opravdu snadno. Ptám se na čas. 1:59... Hmmm, víc než půl minuty za Hamiltonem. Ale to mi radost rozhodně nezkazí.

Formule 1 nabízí nejúžasnější svezení na světě. S tímhle autem si poradíte při téměř třistakilometrové rychlosti jako s hračkou na baterky. A nebezpečí? Ne. Žádné. Možná mi nebudete věřit, ale že to mohlo být také nebezpečné, mě napadlo až po návratu do Česka. Při psaní tohoto článku.

Cestu redaktora umožnila CK Prima Itália, jediná česká cestovní kancelář specializovaná na Grand prix formule 1

Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze