Tomáš Janků, šestadvacetiletý a s krátkým sestřihem, pojede na svou druhou olympiádu. O tři roky staršímu Janovi, známému vlasy dlouhými až po lopatky, olympijské hry znovu unikly. Mladšímu z bratrů vyšla vysoká hra. Na jaře nejdřív dokončil studium na hospodářské fakultě liberecké univerzity. Teprve pak se naplno věnoval olympijské vyhlídce. Měl čerstvý titul inženýra a čistou hlavu, ale málo času. "Nakonec mi chyběly tři týdny, proto ten pozdní příchod formy," vysvětloval. "Čas běžel strašně rychle. Zadnici jsem měl pořádně sevřenou."
I bratru Janovi se nedostávalo času. V posledních dnech už zoufale sháněl závody, kde by mohl olympijský limit pokoušet. V sobotu závodil v Budapešti a v neděli, poslední možný den, v Praze. Nevyšlo mu to. Přitom 230 centimetrů už letos skočil, jenže v zimní halové sezoně. A to se nepočítá. Olympiáda se mu stále vyhýbá. Za čtyři roky mu bude třiatřicet let. "Člověk se musí držet. Letos jsem měl smůlu. Doufám, že za čtyři roky to vyjde," řekl.
Jan Janků už si prožil jednu nešťastnou olympijskou anabázi. Před čtyřmi lety také zvládl limit v halové sezoně, v létě mu chyběl centimetr. Atletický svaz ho navrhl do nominace, ale olympijský výbor ji neschválil. Tehdy se Janků aspoň odhodlal k operaci Achillovy šlachy a od té doby je zdravý. "Kdyby mě tehdy vybrali, jel bych. Ale možná by mi to spíš uškodilo." Letos znovu potkal smůlu.
Nevyrovnal se s tlakem času a nervů. "Pod psychickým nátlakem se skáče špatně. Když se krátí čas, je to křečovité. A skokan do výšky potřebuje být uvolněný," vysvětluje Jan Janků.
Může se stát, že v době olympiády skočí víc, než bylo třeba ke kvalifikaci. Ale už mu to nebude nic platné. "Teď budu skákat pro radost, nic mě nedrtí. Těch dvě stě třicet centimetrů je mezi výškaři hranice elity. Je mi to sice na nic, ale chci to letos skočit," přeje si výškař, jehož osobní rekord je právě 230 cm.
Úspěch a prohra teď postavily oba bratry do jiných pozic. Jan je rozladěn, přitížilo se mu v existenci. "Atletika je moje živobytí. Když nebudu na olympiádě, všechno půjde dolů."
Tomáš je šťastný a vyrovnaný. Poté, co se kvalifikoval, odjel na dovolenou do Chorvatska a pak se může chystat do Sydney. Jen jedno mu kazí náladu. "Honzovi jsem to přál snad víc než sobě. Já na olympiádě byl, on ne. A takový sportovec by měl olympiádu aspoň jednou zažít."
