Šestnáctiletá Lenka Zahradníková, která závodně plave, mě po celou dobu pobízí k většímu tempu. V cíli jsme za dvě hodiny a čtyři minuty s průměrnou rychlostí 12 kilometrů za hodinu.
Startujeme spolu s ostatními zrakově postiženými čtvrt hodiny před ostatními závodníky na této kratší trati. Tak aby se zabránilo kolizím v davu. Vyjíždíme úderem desáté hodiny. Ze stadionu v Bedřichově na trať vyráží pět zrakově postižených.
Někteří z nich vidí obrysy, jiní vůbec nic. Lenka v dětství obrysy také viděla, už několik let ale rozeznává jen světlo a tmu. A upřímně, to při běžeckých závodech nepomůže vůbec.
Na pravé hůlce mám rolničku, která má Lenku navádět, k tomu ji celou cestu ještě naviguji slovně. "Teď nás čeká prudká zatáčka doprava, skoro na tři hodiny, stopa je rozbitá," říkám ještě ze začátku, za čerstva.
START. Ze stadionu v Bedřichově na trať vyrazilo celkově pět zrakově postižených.
Lenka mě nabádá, abych ji zatáčky popisovala buď pomocí stupňů nebo podle hodinových ručiček. V první polovině závodu to zvládám, pak už to bude horší. Problém bude i odlišit pravou a levou stranu.
Jsme domluvené, že na Lenku mluvím neustále. Poprvé spolu jedeme při sobotní tříkilometrové štafetě. První pád nastane asi padesát metrů po startu, několikrát také zaslechnu: "Říkej něco."
Rolnička totiž není slyšet stále. Závodník potřebuje slyšet, jaký profil tratě jej čeká nebo zda následuje zatáčka. Je pro něj ale také důležité vědět, kde má svého traséra. V nedělním závodě se na to snažím pamatovat.
Jak startujízrakově postižení Zrakově postižení sportovci v závodě Jizerské 50 startovali díky Nadaci Leontinka už počtvrté. Nadace se sponzory zajistila traséry, hradila i startovné. Letos se zúčastnilo celkem 12 zrakově postižených sportovců, pět z nich startovalo v závodě na 25 kilometrů. Nejlepším na této trati byl Václav Trnka (1:44:46.5). Nadace se snaží pomáhat dětem a studentům se zrakovým postižením, jejím cílem je umožnit integraci do společnosti. Více na www.nadaceleontinka.cz. |
Tím, že vyrážíme dřív než ostatní, jede se nám začátek hodně příjemně. Lenka mě slyší bez problémů, nezaniká ani zvuk rolničky. Pravidelně se otáčím, informace křičím přes rameno. "Popojeď si kousek doprava, ať jsi ve stopě oběma lyžema... Přesně tak, už jsi tam."
Když následuje zatáčka, či terénní nerovnost, je navigace nejlehčí. Horší je to na rovinkách. Tři sta metrů opakuju, že jedeme po rovince a v dohledu není žádná zatáčka. "Paráda." "Dobře jedeš." "Pojď, pojď," snažím se zpestřit monotónní navigování.
Několik kilometrů po startu začíná Lenku zlobit poutko u hůlky. Provizorně to opravujeme. Když to zlobí i nadále, hůlky si vyměníme. Lenka je o kousek menší než já, délka hůlek se liší asi jen o dva centimetry. Na pravé hůlce mám rolničku, měníme tedy jen jednu.
Za chvíli nás začínají dojíždět první závodníci závodu na 25 kilometrů.
"Cože? Oni nás dojeli?" zlobí se Lenka a zrychluje. "Budeme se jich držet," dodává odhodlaně a na tvářích předjíždějících závodníků se zračí respekt.
Když předjede čelo závodů, přibývá i poklon od předjíždějících závodníků. "Jsi fakt dobrá, jedeš dobře," slýchá Lenka co chvíli. A je vidět, že ji takové povzbuzování ještě více "nakopne". A já tak slyším zezadu: "Jeď, jeď, můžeš rychleji."
S každou cedulí, která hlásá, že v nohách máme o další kilometr víc, jsem radši. Na běžkách sice jezdím pravidelně, troufám si říct, že fyzičku mám taky dobrou, ale tenhle závod je úplně něco jiného. Mluvit dvě hodiny v kuse a u toho jet obstojnou rychlostí není jen tak.
DŮLEŽITÁ JE KOMUNIKACE. Coby průvodce dává Barbora Němcová důležité pokyny Lence Zahradníkové.
Nejnáročnější jsou sjezdy. V těch prudších se zatáčkami se snažím Lenku přimět, aby brzdila. "Teď přijde zatáčka doleva, hodně prudká, skoro 90 stupňů a pořád budeme klesat. Radši zpomal," nabádám.
Kdepak, brzdit se nebude. "Kdo brzdí, nevyhrává," argumentuje Lenka a jede si dál po svém.
Musím přiznat, že občas mám i strach. Lyže se často z kopce rozjedou pěkně rychle, stopa mizí a kolem nás projíždějí další závodníci. A křičet tak, aby Lenka všechno slyšela, dává taky zabrat.
Ruší nás taky vrtulník s televizní kamerou kroužící nad našimi hlavami nebo sněžný skútr. I tady je třeba zesílit hlas. Paradoxně nejlehčí jsou stoupání. Tempo se zpomalí, není třeba mluvit tak nahlas a tolik. Pád nehrozí a rolnička je dobře slyšet.
V druhé půlce závodu už cítím únavu. Chvílemi mi přeskakuje hlas, záda z neustálého otáčení taky bolí a hlavně se mi začínají plést strany. "Leni, pojedeme doprava. Počkej, promiň, vlastně doleva, já se spletla," křičím v jedné části.
Zrovna to vyšlo na úsek, který je obklopen diváky. Zasměju se nad tím spolu s nimi. Ale Lenku jsem prý příliš nezmátla. "To víš, řekneš sice doprava, ale jedeš doleva, tak mi to došlo," vysvětluje mi zkušeně.
Letos se zúčastnilo celkem dvanáct zrakově postižených sportovců, pět z nich startovalo
v závodě na 25 kilometrů.
"Máme za sebou 20 kilometrů, chybí nám už jen pět."
"Fakt? Kdy začneme zrychlovat?"
Přesně téhle otázky jsem se obávala. Deset plaveckých tréninků týdně a víkendové závody dělají svoje a Lenka je v neuvěřitelné kondici.
Do cíle nám chybí už poslední stovky metrů a já se upřímně nemůžu dočkat, až tam budeme. Za mohutného povzbuzování vjíždíme na stadion, já křičím ještě o něco hlasitěji, aby mě Lenka slyšela. 2:04:26! Smekám pomyslný klobouk, skvělý čas.
"Až 475. místo?" podivuje se Lenka a pro příští rok si dává za cíl srazit čas alespoň o čtvrt hodinu, protože "nás přece nemůže předjet tolik lidí."
To už abych začala pomalu trénovat, abych Lence nebránila v rozletu a nezdržovala ji. Pokud bude chtít, zase jí v budoucnu budu ráda nějaký závod trasovat. Můj respekt má nejenom kvůli skvělému výkonu, ale i svému přístupu k životu.
