Má za sebou dokonalou expedici 2010. Nejprve vylezl v polovině července na Gasherbrum II a jen o pár dnů později se postavil také na vrchol Gasherbrum I. Pro novoměstského horolezce Radka Jaroše to byly v pořadí desátá a jedenáctá úspěšná cesta na vrchol osmitisícovky!
Aktuálně mu na seznamu zbývají pouhé tři neodškrtnuté hory – Lhotse, Annapurna a K2.
"Kdy se postavím i na ně? Ideální by bylo, kdyby se mi to povedlo během následujících tří let," usmívá se šestačtyřicetiletý rodák z Vysočiny.
Tak zní váš oficiální plán?
Ne, to určitě ne, nic takového zatím připraveno nemám. Podobné věci se plánují strašně těžko, záleží na spoustě věcí.
Ale aspoň představy by byly, nebo ne?
Jo, tak představu mám jasnou. Příští rok bych chtěl jet do Himalájí na Lhotse a Annapurnu. Jenže nejdřív musím sehnat někoho, kdo pojede se mnou.
A co vaši parťáci z poslední expedice – Petr Mašek a Libor Uher?
Ti nepřipadají v úvahu, protože pro ně tyhle hory nejsou zajímavé. Oba už na nich byli. Petr dokonce na Annapurně dvakrát po sobě. Tak se zkouším domluvit s jedním Američanem.
Pokud se představy podaří naplnit, zbude vám už jen K2. Tedy hora, o kterou jste se pokoušel bez úspěchu už třikrát. Bude to pro vás to nejlepší nakonec?
Může, ale taky nemusí. Jak už jsem říkal, mě nikdo a nic nenutí držet se nějaké osnovy. Prostě budu vidět. Každopádně jeden z Američanů se chystá na K2 v roce 2013 a je možné, že se k němu přidám. Opakuji, že ideální by bylo dorazit zbývající hory během tří let. Ale může to být také za pět. A nebo vůbec (krčí rameny).
Dobrá, pojďme se chvilku věnovat horám, na které jste už vylezl. Konkrétně těm posledním – Gasherbrum I a II. Co pro vás bylo na téhle expedici nejpříjemnějším zážitkem?
Určitě oba vrcholy, měl jsem obrovskou radost. A musím říct, že celkově to byla naprosto pohodová expedice po všech stránkách. Tedy skoro...
Máte na mysli smrt pomocníka kuchaře?
Ano, přesně tak. Husejn byl mladý dvaadvacetiletý kluk. A jestliže s někým strávíte dva měsíce, tak vám samozřejmě přiroste k srdci. A když se pak stane něco takového, je to velká rána.
Co se vlastně stalo?
To nikdo nezjistí, protože tam se pitvy neprovádí. Podlemě bylo důvodů víc, ale takovým nejhlavnějším asi výšková nemoc (špatné zásobení mozku krví a špatné využití kyslíku ve tkáních – pozn. red.)
Část expedice s vámi absolvoval také reaktor České televize Stanislav Bartůšek...
A kromě něj i Martin Havlena, což je můj dodavatel kol a sponzor. Oba to jsou skvělí kluci, pohodoví, pro expedici naprosto ideální. Ale také nutno říct, že nehorolezci. Standa tam byl proto, že Česká televize vysílala nějaké přenosy a teď chystá dva dokumenty z výstupu na obě hory.
Nevadila vám přítomnost kamer?
Ne, ale musím přiznat, že přenosy nám cestu malinko komplikovaly. To totiž nefungovalo tak, že bychom se dostali na určité místo v určitém čase a pak vysílali, my se museli přizpůsobovat. V základním táboře to nebyl problém, ovšem když jsme pak vyšplhali na nějaký exponovaný hřeben, kde navíc byla mlha a nastal čas přenosu, tak to bylo hodně zajímavé.
Zase na druhou stranu pro oba kluky byla mlha milosrdná.
Jak to myslíte?
No protože když jsme se pak za dva dny stejnou cestou vraceli dolů a oni už za jasného počasí viděli, kde jsme vlastně předtím vytahovali notebook a přidělávali k němu anténu, tak byli strachy bez sebe (směje se).
Do jaké výšky s vámi vystoupali?
Teď bych nechtěl lhát (přemýšlí)... Určitě do druhého výškového tábora, což bylo asi šest a půl tisíce metrů. V případě Gasherbrum je to na nehorolezce, přestože jsme je předtím trénovali a připravovali, opravdu hodně dobrý počin.
Takže legraci jste si z nich při výstupu nedělali? My jsme jim říkali děcka, protože jsme se o ně museli pořád starat (směje se). Ale to nemyslím nijak zle, oni byli opravdu pohodoví.
Děcka ovšem také občas zlobí...
Ne, tihle kluci nezlobili vůbec (směje se). Šlo jenom o to, že prostě neměli v krvi určité věci, kdy se člověk při různých situacích rozhoduje podvědomě.
Co jste vlastně od návratu z expedice už stihnul?
Přibrat pět kilo (směje se). A potom ještě... No to je vlastně asi všechno.
Jinými slovy jste hlavně jedl a odpočíval?
Jako že bych vyloženě jen ležel, to zase ne. Ale je pravda, že přinutit se k něčemu bylo horší. Přitom bych potřeboval dělat na kalendáři, knize a filmu o expedici. Jenže tady mám obhajobu – některé materiály totiž ještě zůstaly v Pákistánu.
A kdy by měly dorazit?
Těžko říct, protože jsou tam zrovna povodně, cesta je neprůjezdná. Musí se čekat na letadlo, ale to má právě kvůli problémům s povodněmi důležitější práci.
Neobáváte se malinko, že by se vám mohly za těchto podmínek cenné materiály ztratit?
Malá obava tam samozřejmě je. Já navíc letos přišel už o kameru se spoustou záběrů. No a to, co jsem zachránil, se teď někde pohybuje bez naší kontroly po Pákistánu.
A krom toho, že budete vyhlížet depeši s video a foto materiály, co vás v nebližší době ještě čeká?
Tři dny teď budu na jižní Moravě s klukama z expedice. Ještě potřebujeme dotočit nějaké rozhovory. Pak pojedu na filmový festival do Teplic a hned potom začnu dělat na kalendáři a knize. No a samozřejmě se taky musím připravit na zimu, abych neumřel jako Broučci pana Karafiáta (směje se). To znamená, že musím sehnat dřevo na topení, pořezat ho a poštípat.
