Při zápase třetího kola s Rumunem Voineou se navíc ozývalo stálé „pojď“, zatínal pěsti a nakonec hlasitě výskal. „Nejsem z kamene, abych se teď neradoval. Vždyť je to můj životní úspěch,“ zářil šestadvacetiletý tenista. Postup mezi šestnáct nejlepších staví výš než loňský titul ze Salvadoru, jediného turnaje, který vyhrál.
Ale zpátky k příběhu o botách... Dlouhán Vacek nosí boty číslo čtrnáct. Na trávu jsou potřeba speciální a firma, která ho obléká, je v takové velikosti nevyrábí. Loni tedy hráč přiletěl do Londýna bez bot. Zašel ke konkurenci a dostal pár, který zbyl po Indu Bhúpathím. S jeho patnáctkami vydržel až doteď, ale už dosloužily.
„Sice mi byly trošku větší, ale aspoň byly. Teď nevím, kde budu v Londýně shánět nové.“ Včera na to měl celý volný den. Dnes už ale bos být nemůže, brzy odpoledne totiž hraje osmifinále s Nizozemcem Schalkenem.
Než se k němu Vacek dostal, protrpěl si úděsnou sezonu. Na deseti turnajích vypadl v prvním kole a v žebříčku z 64. místa padal dolů. „Tenhle rok se zatím opravdu nevyvedl,“ říká mírně. Když už se zvedal a doufal ve zlepšení, srazily ho výkony na dvou challengerech. Paradoxně v rodné zemi - v Praze a v Prostějově.
Na druhém podlehl hladce krajanu Zíbovi a podle svých slov předvedl nejhorší výkon od doby, co hraje turnaje. „Jako bych raketu držel v ruce poprvé,“ vzpomíná. Zkoušel jen trénovat, ale když pak vyjel na turnaje, znovu záhy končil. Řekl si tedy: Hraješ příšerně, ale tenis přece umíš. Uklidni se, někdy musí přijít zlom.
Není divu, že u Vacka přišel právě na trávě. Titul inženýr sice dostal díky počítačům, ale v prvním ročníku Vysoké školy zemědělské studoval mimo jiné rostliny. „Museli jsme umět rozlišit i druhy trav,“ přiznává. A pozná tedy, z čeho je složena ta wimbledonská? „Je moc nízká, to nejde,“ tvrdí. „Anebo jo? Aby mi teď nesebrali diplom!“
