Soutěž Air-Style, to je pojem. Černík při druhém skoku vyletěl nad hranu, otočil se dvaapůlkrát kolem osy a čistě vyjel. Mnozí závodníci přitom bolestivě padali k zemi, na záda, na bok, na obličej. Jako odměnu dostal Černík šek na 110 tisíc korun.
Snowboardisté jsou volnomyšlenkáři, zákazy jsou jim cizí, neohlížejí se na konvence. Navíc se hašteří sami mezi sebou. Nekončí totiž válka mezi dvěma nesmiřitelnými snowboardovými organizacemi: ISF je volnější a mnozí závodníci jinou neuznávají, stejně jako Černík. Jenže oficiální federací je ta lyžařská - FIS. "Ale její závody jezdit nebudu, ani kdyby mě přemlouvali," říká Černík.
Minulou sezonu měl výbornou. Ve světovém žebříčku ISF skončil šestnáctý, což je extratřída. Při finále Světového poháru v Davosu skončil druhý na U-rampě. Ale oficiální federace na takové výsledky nehledí. "Proto olympijské hry nejsou hry míru, ale jenom byznys. Nic víc."
Český snowboarding tak nebude mít v Salt Lake City nikoho. Petra Elsterová ani David Horváth, další naděje, nesplnili měřítka pro nominaci, Černík je z přesvědčení odmítl. Tak co bude dělat 11. února, v den, kdy na olympiádě proběhne finále jeho disciplíny? Možná bude na Aljašce jezdit v prašanovém sněhu. "Když za mnou cáká sníh, je to jako meditace. Ten požitek nic nenahradí."
Většinu měsíců stráví na sněhu, v Oregonu, na Aljašce, v Chile, v Argentině, na alpských ledovcích. Když sečte všechny dny, je doma v Hradci Králové tak měsíc v roce. Dojde k mámě na svíčkovou, setře prach ze skříní, vyluxuje, vyrazí s kamarády do hospody. Pak ještě nalepí do sešitu pár svých fotek z časopisů: jak se snowboardem na nohou padá do dvacetimetrové hloubky, jak vyskakuje z helikoptéry do čerstvě napadaného sněhu, jak se řítí ze strmého kopce do strže pod sebou. "To mám pro sponzory, aby viděli, že se přes rok neflákám," říká.
Na příkrých amerických kopcích točí akční filmy o snowboardu, z toho má nejvíc peněz a v tom se vyžívá. "Za mnou se nabaluje sníh, a když mu neujedu, tak mě sejme mezi skály. Je to nebezpečí, které mě láká. Kamarádi mi vyprávěli, jak tam vloni našli v lavině jen kusy těl." Jeho týmový kolega Tommy Brunner před lety zůstal pod lavinou patnáct minut. Přežil. Stačí málo a utrhne se lavina, proto u sebe extrémní snowboardisté nosí speciální vysílačky. "Když s tím umíš pracovat, tak tě vyhrabou. Když ne, pod lavinou umřeš."
